Touha

Vojtěch Jasný a jeho poetické filmové radosti. Obyčejné malé příběhy či někdy spíše jen útržky lidských osudů, v ročním koloběhu od jara až do zimy, zároveň zde představují koloběh života od narození až po smrt. Scénář, hudba, kamera a herci zde vytvářejí přímo dokonalý celek. Zdánlivě nesouvisející povídky pojí ve výsledku více zajímavých prvků, například kytka loučních květů, která se objevuje při narození dítětě, mládežnického rande i návštěvě maminky v nemocnici. Příjemnou a zcela pohodovou atmosféru jarní a letní povídky postupně vystřídávají dramatické zápletky ze života dvou žen v pokročilém věku. V třetí "podzimní" povídce určitě nezapomenu na snad životní výkon Věry Tichánkové, statečně bránící svůj statek proti násilné kolektivizaci na vesnici, ze závěrečného příběhu vrcholícího v zimě pak především na několik krásných poetických výjevů. Ty smutné pejskovy oči, marně hledající svou paničku, to dojme... Film je také o tom, že každý hledáme jisté štěstí. Stálé zázemí, velkou lásku, odpověď na záhadné otázky. ,,Staříčku, kde končí svět? ...a kdybych pořád šel a šel, došel bych tam? ...kdybych letěl letadlem, doletěl bych tam?" 95% (# Challenge Tour – 52 roků filmu za 52 týdnů) (08.10.2019)

Jasného útěk před schematismem doby k poetice, lyrice a symbolismu... Oslava venkova, venkovského života a s ním spojených tradičních hodnot. Bezpráví 50. let je ovšem ještě zatlačeno někam mimo Jasného film (a skrytě čeká na Všechny dobré rodáky). Touha je skromný snímek o skromnosti a opravdu zajímavém uměleckém konceptu popírajícím schematickou dobovou tvorbu. Vynikající herci a nádherná Jana Brejchová... (24.11.2014)

První dva krátké filmy jsou bez pointy, u toho druhého alespoň čiší romantická pohoda. Anděla se nese v duchu "klidně chcípnu, jen když mám majetek". Tento nepochopitelný životní postoj je však velmi dobře zahraný, jedná se zřejmě o životní roli Věry Tichánkové. Poslední povídka byla nejcitlivěji a nejcivilněji natočena. Možná jí prospěla absence známých hereckých tváří, Racek měl jen štěk. (22.12.2012)

Ako séria impresionistických obrázkov je Touha výnimočná, ako poviedkový film mi pripadá dnes už trochu naivná. Jasný natočil film o zrode a zániku života a cykloch a vybral si na to 4 poviedky. Tej prvej sa potešia deti, tej druhej všetci muži, pretože je tu mladá Brejchová a tie dve posledné sú už viac filmovejšie. Najviac toho prináša tá tretia, Anděla. Ale žiaden myšlienkový zázrak sa myslím nekoná. Symbolicky možno pripomenie Dovženkovu Zem, najmä však nepôsobí vtieravo budovateľsky. (29.11.2014)

Jasný byl podivný režisér. Trochu takový český Resnais - v počátcích fascinující, svobodný, dotýkající se toho co považuju v umění za nejpodstatnější témata, posléze zjevně ukolébaný sám sebou, uzavírající se do svého světa, překračující mez dobrého řemesla a naprosto ztrácející pojem o tom, že už neříká nic důležitého. Touha je ještě před vrcholem jeho tvorby (za který ve smyslu uměleckém, ne společenském, považuju Kocoura a nikoliv Rodáky), je zde ještě znát náběh a růst, je tu ale znát ještě i přechodovost a zátěž z minulosti - část toho je prostě kino jak vyšité ze 40. let (Krška v druhé povídce, Vávra ve čtvrté) - on Jasný nebyl ani novovlnař, ani neměl tak vyhraněný styl jako třeba Vláčil anebo Kachyňa - fluktuoval mezi žánry a asi nejsilnější je ve fantaskních momentech svých filmů (kterých pohříchu nemohl realizovat tolik, kolik by chtěl - viz Kominíček). Co mi v Touze zní podobně jako Jasného tvůrčí osud je Havelkova hudba - překrásné hlavní téma a pak v momentech "dramatu" bohužel dost facha: ve druhé povídce zas facha večerníčkovo/semaforská, bez šmrncu zhudebnění Nezvala v Heptameronu anebo aspoň pozdějšího swingu v Pane, vy jste vdova... Šostakovičovsko-budovatelské nic. (19.08.2021)