Touha

1. Docela úsměvné, min. ten sen, ale na druhou stranu nic, co by diváka svoji roztomilostí nějak víc odzbrojilo; 3* 2. Příjemná romance, typická pro léto, které však také musí jednou skončit… „Pro jedno kvítí slunce nesvítí…a copak, když svítí?“; 4*. 3. Asi vůbec nejlepší povídka Touhy, s kritikou JZD a trochu hůře pochopitelnou vzdorovostí hlavní hrdinky, tím samozřejmě myslím proti nabídnuté upřímné lásce; 4*. 4. Smutné, s mírným generačním střetem, uzavírající životní koloběh; 4*. Všechny povídky se myslím podařilo dobře svázat do jednoho celku a vytvořit tak vyprávění o změně ročních obdobích a fázích života. Celkově mi Touha vychází na slušné 4*. (16.12.2012)

Ani se nechce věřit, že v roce 1958 se do kin dostala taková obžaloba násilné kolektivizace, jakou je povídka Anděla, která je pro mne nejlepší z celého cyklu. Velice mne překvapily výkony Věry Tichánkové a Václava Lohniského, které si našinec pamatoval z jiných filmů jen jako zajímavé figurky, zde je vidět, že spíše jen nedostali další šanci ukázat, co umí. Ani ostatní povídky však příliš nezaostávají, ale síly Anděliny nedosahují. Nutno pochválit též kameru, některé záběry jsou úchvatné. Celý film na mne působí velice čistým dojmem. (31.07.2010)

Jasný byl podivný režisér. Trochu takový český Resnais - v počátcích fascinující, svobodný, dotýkající se toho co považuju v umění za nejpodstatnější témata, posléze zjevně ukolébaný sám sebou, uzavírající se do svého světa, překračující mez dobrého řemesla a naprosto ztrácející pojem o tom, že už neříká nic důležitého. Touha je ještě před vrcholem jeho tvorby (za který ve smyslu uměleckém, ne společenském, považuju Kocoura a nikoliv Rodáky), je zde ještě znát náběh a růst, je tu ale znát ještě i přechodovost a zátěž z minulosti - část toho je prostě kino jak vyšité ze 40. let (Krška v druhé povídce, Vávra ve čtvrté) - on Jasný nebyl ani novovlnař, ani neměl tak vyhraněný styl jako třeba Vláčil anebo Kachyňa - fluktuoval mezi žánry a asi nejsilnější je ve fantaskních momentech svých filmů (kterých pohříchu nemohl realizovat tolik, kolik by chtěl - viz Kominíček). Co mi v Touze zní podobně jako Jasného tvůrčí osud je Havelkova hudba - překrásné hlavní téma a pak v momentech "dramatu" bohužel dost facha: ve druhé povídce zas facha večerníčkovo/semaforská, bez šmrncu zhudebnění Nezvala v Heptameronu anebo aspoň pozdějšího swingu v Pane, vy jste vdova... Šostakovičovsko-budovatelské nic. (19.08.2021)

Vojtěch Jasný patří k těm jménům, která jsou symbolem postupného procitání společnosti z budovatelského oblouzení padesátých let, jímž se brodila velmi podstatná část společnosti. TOUHA je prvním dílem trilogie kroniky tohoto složitého procesu, jehož vrcholným - byť ne dokonalým - bodem se stalo Pražské jaro; patří sem ještě dále AŽ PŘIJDE KOCOUR a VŠICHNI DOBŘÍ RODÁCI. Snaha o civilní výraz, úsilí o zpodobení všedního dne (silně evokuje působení dobové revue KVĚTEN), absence fráze a první klíčící náznaky kritické reflexe stále ještě uprostřed systému, to všechno naznačuje budoucí ideovou i estetickou dekomunizaci komunisticky cítícího režiséra té doby. Zaznamenáníhodné jsou i pozorovatelné vlivy italského neorealismu. TOUHA a síla původního uměleckého výrazu, která do ní byla vložena, neztrácejí své nežné kouzlo ani po letech. (27.08.2011)

Půvabné filmové pohlazení o koloběhu lidského života, od bezstarostného dětství po bezmocné stáří.. Nádherně natočené.. Herecký ansámbl velice příjemný, počínaje malým Joskou (okouzlující Jan Jakeš) přes nesmírně podmanivého Jiřího Valu až k neuvěřitelně výborné Věře Tichánkové a tady mě mile překvapil i Václav Lohniský, no a závěrečnou povídku zvládla Anna Melíšková skvěle.. Krásná záležitost.. (19.12.2020)