...a spravedlnost pro všechny

Al Pacino předvádí další ze svých bravurních výkonů, jeho one man show se nezastaví před ničím a ve vší „kráse“ předkládá odvrácenou tvář justice. Holt, každá právnická role musí mít své sólo. Coby idealistický právník je postaven před náročné rozhodnutí – chránit stárnoucí soudní prase za brutální znásilnění nebo dát přednost vlastní cti? (19.11.2009)

Tady jsem neváhala nad plnou palbou ani minutu. Skvělý scénář, vynikající režie, herectví, všecko přesné, zajímavé, nenudící. Přehlídka charakterů, životních zkoušek, nátlaku, utrpení, osudových ran i rozhodujících momentů. Prolínání dvou světů, "prkenného" práva a příjemné reality.(milovaný dědeček, Arthurův soukromý život) Moc je v rukou člověka prostředek, důsledek, fatální proměnná. Kde najít rovnováhu? Někdo to ze sebe vyřve, někdo to vyběhá...život jde dál. (05.03.2011)

Paráda, dokonalost, všecko! Po 12 rozhněvaných mužích jednoznačně nejlepší film ze soudní síně. Příběh není soustřeďován kolem jednoho případu, ale je daleko více zaměřen na samotný systém spravdlenosti a charaktery jeho jednotlivých aktérů. Těm suverénně vévodí nezaměnitelný Al Pacino, já charisma toho chlapa miluju, a dva cvoci v podání soudce Jacka Wardena a obhájce Jeffrey Tambora. Tento film je dalším majstrštykem Normana Jewisona, ve kterém se s pravidelností střídají silné dramatické pasáže a nezapomenutelné zábavné scény, z nichž plynou faktické nedostatky, paradoxy a egoismus (americké) justice. Dámy a pánové, tohle je dvouhodinový Velký dům. Doporučuju všema deseti! (29.07.2014)

Strhující obžaloba soudního systému, ve kterém spravedlnost už není slepá, ale zmrzačená, smrtelně zraněná a dokonávající. Hořký, občas hořce zábavný, pomalu gradující příběh idealistického právníka, který se do paměti zaryje nejen, ale především, jeho strhující úvodní řečí ve finále, kterou lze bez nadsázky označit za jeden vrcholných výkonů Al Pacinovy kariéry. (01.06.2010)

I když jsem tenhle film o pochybné soudní spravedlnosti viděla před šílenou spoustou let, nemůžu zapomenout na Al Pacina a jeho závěrečnou řeč, protože snad poprvé v životě se mi stalo, že jsem byla z hereckého výkonu v rozpacích. Byl totiž tak strašně niterný a téměř až intimní, že jsem měla pocit jakési nepatřičnosti z toho, že se herec obrací naruby, vydává ze sebe všechno do poslední kapky, smývá hranice mezi předstíráním a svými obnaženými emocemi a já tomu pijánko přihlížím. Taková to byla síla a to jsem ještě netušila, že u Al Pacina si na tento způsob budu muset zvyknout. (10.01.2006)