Jesus Christ Superstar

Bylo až příliš snadné udělat z Ježíše hipíka. Dlouhé vlasy, lehké odění, hlásání lásky a míru… ale proč ne, k čase svého vzniku muzikál sedí perfektně. Dnes mi tak jako tak víc než zploštěné vidění Příběhu vadí jeho neucelené podání. Když už si tvůrci nad touto rozjásanou verzí evangelií použitím sebereflexivních uvozovek myjí ruce (je to jenom film, tak nás nekamenujte), proč také forma neodpovídá situaci „parta nadšenců v poušti“. Z velké výšky pořízené panoramatické celky, freeze frames a barevnou sladěností kýčovité výjevy se perou s divočeji pojatými scénami, kdy kameraman – když to přeženu – točí toho, kdo mu zrovna přitančí před objektiv. Jsem na pochybách, jestli měl Jewison jasno v tom, chce-li se vůči klasickým filmovým muzikálům vymezovat, klidně za cenu nevkusného parodování, či je s mnohem menšími finančními prostředky napodobovat. Ještě bizarnější dojem zanechávají padouši, kteří byli buď obsazení nevhodnými herci, anebo jejich zženštilost vypovídá o potlačované homofobii autorů scénáře. Přes všech napsané beru, že Jesus Christ Supestar nemá být nápadně chytrý film, že jde spíše o spontánní dobový výkřik, který bychom měli prožit. Jako takový mne sice nestrhnul tolik jako jiné muzikály, ale užil jsem si jej. 75% Zajímavé komentáře: Oskar, MIMIC (17.12.2010)

Kontroverzné poňatie pašií formou rockovej opery od hnutia hippies bolo veľmi originálne. Bolo tiež vidieť, že danú tému nemajú veľmi zmapovanú, keďže vybrali iba niektoré momenty, ďalšie si upravili podľa seba a urobili z Boha akéhosi človeka, žiadúceho miestami po sláve, ktorý nechce uzdravovať a pomáhať a vlastne takých momentov tam bolo veľa, najmä spomínať Mohameda na časy, keď ešte nežil. Tému odľahčili tým, že do nej vklinili súčasnosť a na niekoho moderné prvky môžu pôsobiť gýčovito, ale na mňa to pôsobilo, že miestami improvizovali a tému kresťanstva trocha zviditeľnili. Úprimne poviem, z pohľadu mojej viery tomu veľmi netlieskam, lebo mi to niekedy neprišlo správne, možno niekedy také urážlivé, povrchné, ale hudba bola skvelá, muzikál od začiatku až dokonca. Mnoho melodických piesní, aj keď občas to už malo nádych nudy, ale vždy to niečo z nej vytrhlo. Za najlepší by som ho však nepasoval. (13.10.2012)

Tenhle biják (spolu se Scorseseho Posledním pokušením a Bulgakovovým Mistrem a Markétkou) mě, nekřesťana, přiměl k přemýšlení o ježíšovském mýtu víc a z více stran než všechna evangelia a kázání dohromady – kdysi v dobách předinternetových jsem měl celé libreto opsané a vlastnoklopotně přeložené a dodnes se vztekám při pomyšlení na to, z jakých duchaprázdných rýmovaček je splácaná Prostějovského „kanonická“ česká verze; vrcholem marnosti pro mě bylo její použití v titulcích při televizním uvedení Jewisonova filmu. Na BD jsou naštěstí titulky v pořádku, všechna čest svého řemesla znalému a evidentně zapálenému překladateli i tomu, kdo mu tu práci zadal. — O muzice se netřeba dlouze bavit, to křížení rockových a muzikálových postupů a odvaha/drzost vystavět v tomhle žánru ne muzikál, ale plnohodnotnou operu bez kouska mluveného slova, vám buď připadnou geniální, nebo ne. Zastavil bych se ovšem u zpěvu: syrově vyřvávaný, „nezpěvácký“ projev mi k polidštěným pašijovým postavám z masa a kostí sedí rozhodně líp, než kdyby režisér obsadil interprety nadpozemsky dokonalé. Stejně tak, pokud někdo vyčítá představiteli Ježíše malé charisma, muselo mu nějak uniknout, že Ježíšova lidská stránka, únava a to, že zdaleka neovládá situaci pevnou rukou a nezáří v davu coby nezpochybnitelná superstar, je jedním z hlavních témat filmu. — Choreografie! Sledovat třebas exaltované tanečky Šimona a jeho skvadry při fanatickém vzývání Krista uprostřed filmu, to je pokaždé na srdeční zástavu. (Ve stejné pasáži asi jediné místo z celého snímku, které mi vždycky lehce smrdělo samoúčelem – bez tanečníků zjevujících se ve vzduchu, zpomalených a zastavených záběrů bych se v této scéně věru obešel.) — No a dobrou polovinu filmu dělá scénografie, to neustálé balancování mezi „jako“ a hrou na „jako“, římští vojáci ve fialových tričkách, pušky, tanky, šminky, lešení, izraelská poušť, to nejsou jenom efektní „zcizovačky“, líbivá hipícká stylizace a vymezování se vůči klasickému muzikálovému a historickému žánru, to všechno jsou prvky, které tu prastarou pohádkovou historku skutečně přibližují dnešku, které nepřestávají připomínat, že jsme to my, kdo ten příběh tady a teď znovu prožíváme a koho i přes propast staletí pořád oslovuje. (05.05.2014)

Podotýkám, že kdybych hodnotil samotný muzikál, tedy hudbu a libreto, nekoukal bych napravo nalevo a dal bych mu 5*, jen by to hvízdlo. Ale ta adaptace už se mi líbí míň. Většina protagonistů není silná ve zpěvu a to, že byl film natočen právě s nimi a zůstane to tak navěky, mě pěkně... hněte. Za úplný omyl považuju obsazení titulní role. Bez ohledu na víru či nevíru se asi shodneme, že Ježíš by měl být mimořádně charismatická osobnost. Člověk, který svým příchodem na večírek způsobí, že všichni utichnou v napjatém očekávání. Takže nechápu, proč ho Norman Jewison obsadil pidlookým permoníkem s hlasovým rozsahem Sagvana Tofiho a charismatem vycpaného hranostaje. 70% (30.11.2006)

Zajímavá volba prostředí odvedla medvědí službu, takže ve výsledku se jedná o jakýchsi 50 odstínů hnědi mezi ruinami, které k obydleným věcem mají už bohužel daleko. Už od první písně je znát ten příšerný audio master - nevyvážené nástroje, ukvílené synťáky a buď nesourodost nahrávky a lip-sync herců nebo jen zvláštní herecké výkony. Ty obvykle byly povedené, zejména Jidáš. Naopak Ted Neely sice umí zpívat dobře (správně metalový hlas pro Gethsemane) a dokonce v obličeji i vypadá jako typické vypodobnění Ježíše, pokud si ho zadáte do Googlu. Ale. Ale jinak má zpravidla kamennou tvář (ironicky právě on má u poslední večeře linku "look at your blank faces") a statické tělo/ruce. Protistrany (Kaifáš a spol., Pilát, Herod, vojáci) na tom nejsou o moc lépe, přišlo mi, že by nenahnali strach ani novorozenci, ať už hereckým výkonem nebo kostýmy. Kamera nikomu nepomáhá, hází jeden bláznivý záběr za druhým bez jakékoliv invence nebo logiky, ale občas provokativně hodí nějaký hezký záběr (takže víme, že kameraman cit pro záběry má; namátkou například záběr na slunce na konci Gethsemane, poslední večeře, závěr V chrámu), ale převažují ty obyčejné/chaotické. Vrcholem všeho byl pak ten crossfade při intru Superstar, do prázdného amfiteátru a useknutí písně jak když člověka z hezkého snu probudí budík. Aspoň nyní víme, že písmeno D ve slově JIDÁŠ znamená Disko. Přechod z ukřižování na John 19:41 je podobně násilný. (11.04.2021)