Příběh služebnice - Série 2

Druhá série Příběhu služebnice ve všech směrech upadá. Ačkoli je zajímavou otázkou, nakolik na tom nese podíl Margaret Atwoodová, jelikož se na celém projektu autorka předlohy tvůrčím zp. podílí, pátrat po odpovědi raději nebudu. Každopádně: - Emocionálně přepjaté a citově vyděračské. Často platí, že message byla doručena (nejedná se ostatně nikdy o žádné složité poselství), ale je třeba v divákovi indukovat ještě patřičné emoce. Obvykle za přispění odpovídající hudby. Celkově natolik přímočará a průběžně vnucovaná snaha, že je díky ní seriál občas k nesnesení. - Myšlenkové zploštění: všechny ženy jsou nakonec oběti, zatímco původci všeho zla v Gileadu jsou samozřejmě jen muži – viz systematická práce na polidštění a zesympatičtění Sereny Joy Waterford, které je za hranou psychologické uvěřitelnosti a základní charakterové konzistence. Viz také uvedené rčení, že zatímco muži se bojí, že je ženy zesměšní, ženy se bojí, že je muži fyzicky napadnou – zde aplikováno triviálně (to samé se mimochodem v podobném kontextu objevuje v jinak lepším seriálu The Fall). - Spousta nesmyslů a logických lapsů – například proč disidenti žijící v Kanadě už dávno nenatočili dokument s osobním svědectvím, když se ukáže, že pro radikální změnu postoje Kanadské vlády v jednání s Gileádem stačí zveřejnit svědecké dopisy trpících gileádských žen, u nichž lze beztak jen stěží dokázat původnost? Proč gileádská vláda posílá zlobivé plodné ženy po jednom porodu zemřít do pracovních táborů, když jsou tak strašně vzácné? Proč je tak jednoduché pro Serenu Joy zfalšovat Waterfordův podpis a zničit tak jednoho nebezpečného a vysoce postaveného gileádského politika, aniž by se na celou věc v krajně paranoidním prostředí přišlo? Třeba tak, že Serenu Joy daný politik, kterému muselo být jasné, že k falšování podpisu došlo, prostě také neudal? - Protagonistka se sice tváří jako badass, ale obávám se, že na tenhle zádumčivý pohled se redukoval také celý její charakter. Lze pochválit rozvíjení motivu stockholmského syndromu, ovšem nelze pochválit, že se tak zřejmě stalo ze strany scénáře neúmyslně a místo toho jde o výše popsanou dichotomii women are good/men are bad. S tím také souvisí podivně traktované motivy mateřství, které je zde ukazováno v tajemné spřízněnosti s dítětem, bez nějž dítě i matka hyne, přičemž je k tomuto poznání ze strany některých postav zřetel pouze jednou a jindy už zase jakoby neplatil. - Debilní scénáristické berličky na způsob nové postavy, která se objeví v závěru, a způsobí zásadní zvrat, či naopak nevyužití postav stávajících. S tím také souvisí natahované a nesmyslné scény, které jsou v celém seriálu jako přílepek, neboť nic nového nepřinášejí – ani významově, ani narativně – přičemž jsou někdy i vnitřně nekonzistentní s charakterem postav. Například, když June přožije díky podivným výčitkám svědomí jakousi schizoidní ataku, abychom se o ní jako jeden díl báli, že už je úplně mimo a zcela zpracovaná nepřítelem, aby se najednou opět vzpamatovala, přičemž je její vnitřní postoj a stav dění prakticky totožný s tím, který byl aktuální v předchozím díle. - Pochválit lze ovšem alespoň jednu věc: pěkná scéna pokusu o útěk June ve sněhem obklopeném venkovském sídle, která ukazuje, že i přes odhodlání, šanci a prostředky může lidská snaha pohořet na sérii zdánlivých maličkostí. (12.01.2019) (méně) (více)