Richard Jewell

Ako kultúra, tak i jeho dnes už neoddeliteľná súčasť vo forme médií je z velkej časti zbierkou inštantných kvalít, bezobsahovosti a povrchnosti. Presne vďaka tejto konštalácií vyvráteých hodnôt môže skončiť ktokoľvek ako ľuďská troska vďaka médíím. Nie náhodou sa médiá označujú ako štvrtá hybná sila moci. V dobe, keď má zdelovaciu silu takmer každá osoba na svete, je rozoznateľnosť relevantnosti a bezpredmetnosti husárskym počinom. Aj o tom je Richar Jewell. Nenápadný film so žiariacou aurou aktuálnej problematiky z rúk majstra citlivého filmového prístupu, Eastwooda. (03.05.2020)

Ani ne po hodině už ten film nemá čím překvapit a jede dokola totéž až do konce. Taky mi moc nesedla ta žánrová nevyhraněnost - tlačit to víc do sugestivního dramatu (jako třeba u Výměny) nebo do sociální satiry o neschopnosti federálních vyšetřovatelů a tlaku a sviňáctví médií, asi by mě to chytlo víc. V téhle usedle-sladkobolné podobě je to pro mě jen takový lepší hallmark, u nějž moc nevím, co jím chtěl Eastwood vlastně sdělit. Že mezi námi (cyniky, oportunisty a nebezpečnými psychopaty) existují i hodní hloupí lidé, jimž někdy bývá křivděno? Come on... 60 % (15.01.2020)

Clint Eastwood je opět ve formě a po Pašerákovi servíruje nepříemné, autentické a často bezvýchodné drama, jaké tady už dlouho nebylo. Do role trochu přihlouplého, ale v jádru strašně hodného a milého člověka, člena security, který nalezl bombu, snad ani nemohli obsadit lepšího herce než je Paul Walter Hauser (Kingdom), protože jeho mimika, chování a herectví je zde na úrovni a už dlouho jsem takhle nesympatizoval a nesoucítil s hlavní postavou jako zde. Na tak prostý příběh si scénáristé vyhráli, a to zejména s psychickým vykreslením situace, manipulací médií i nátlakem FBI, jejich každodenní dotíravost a ničení života nevinného člověka a ačkoliv se málokdy stane, že by příběh zanechal v divákovi větší stopu, tady je to výjimka a já můžu vklidu říct, že jsem za poslední roky lepší drama neviděl. Napínavé a mrazivé, a přitom tak lidské a emotivní. (30.09.2020)

Charakteristika hlavního hrdiny coby snaživého trouby mě místy dost iritovala bez ohledu na to, že takovým člověkem skutečný Richard Jewell zřejmě byl. I proto mě dopad dehonestace jeho osoby na něj a jeho matku nechával chladnějším, než by bylo záhodno. Naopak manipulace ze strany FBI a médií dokázala nakrknout a možná je škoda, že samotné vyšetřování ze strany úřadu nedostalo trochu větší prostor, protože takhle to působilo až moc amatérsky. Agenti by pak třeba nepůsobili jako čistokrevní záporáci a divák by měl větší šanci jejich postupy pochopit. Na druhou stranu pokud FBI takhle skutečně pracovala, tak potěš koště. Herecky OK a i když mi titulní postava k srdci úplně nepřirostla, Hauser jí zahrál výborně. 75% (18.06.2020)

Když napíšu, že Clint Eastwood je pro mě nejobdivuhodnější filmař současnosti, možná si budete myslet, že obdivuji hlavně to, že na prahu devadesátky pořád točí. A navíc tak skvěle. To je určitě pravda, ale já ho ještě víc obdivuji za to, jaká témata si vybírá a jak je dokáže zpracovat. Richard Jewell je další z jeho „obyčejných hrdinů“, který prožil něco, čemu by se tak úplně nechtělo věřit, kdyby se to doopravdy nestalo. Ovšem na rozdíl od Sullyho Sullenbergera, jemuž hrozila „jen“ ztráta kariéry, Richard Jewell stojí před elektrickým křeslem a díky tomu, že je vlastně přerostlým zásadovým dítětem a bezmezně vzhlíží k představitelům zákona, si do toho křesla navíc sám pomalu a ochotně sedá. Ten příběh je úžasně děsivý. Bez výjimky skvěle zahraný (kdybych měl někoho vyzdvihnout, bude to kromě P. W. Hausera můj oblíbený chameleon Sam Rockwell) a hlavně tak krásně vyprávěný, pomalým baladickým způsobem s občasným odlehčením v podobě citlivého humoru, který divákovi uleví a zároveň podtrhne absurditu celé té situace. Nádhera. (17.01.2020)