Prodloužený čas

Dramatický příběh stárnoucího profesora dějin umění, který se dozví, že má rakovinu. Pod tíhou této diagnózy se rozhoduje užít si zbytek života jak to jen jde, bez velkého domýšlení důsledků, neboť ty se ho již nebudou týkat. Ožení se se svou milenkou, řekne svému nadřízenému bez skrupulí, co si myslí o způsobu jeho výuky a vlastně začne žít typem života "po mě potopa". Obrat v diagnóze a nepotvrzení metastáz najednou obrátí jeho nedávné činy proti němu, jenže ty už není možné vzít zpět. Drama se prolíná s mírně humornými situacemi, vážnost a serióznost příběhu podtrhuje výkon Oty Sklenčky, nonašalanci výkon Miloše Kopeckého. Velmi příjemné. (02.11.2008)

Jirešova filmografie prostoupená nezaměnitelnou křehkou imaginací je mi útěchou i tehdy, pokud mám pocit, že ztrácím víru i v takové, jako byl příkladně Kachyňa. Prodloužený čas je filmem, se kterým mi bylo vždy dobře a s postupem času jen zraje a zraje. Konečně autor, který dokáže natočit poetický a doslova krásný film i o Marušce Kudeříkové, je přirozeně výtečný v cele lidském příběhu, který na půdorysu přednášek z dějin výtvarného umění vypráví o lidských zkouškách jež přinášejí takové přirozené momenty, jakými jsou smrtelnost či zamilovanost. (22.08.2016)

...a všichni zde stejně budem až do smrti... Jirešův romantický film o stárnoucím profesorovi se obešel bez zbytečných klišé tohoto žánru a nabídl současně osobité bilancování nad lidským životem jakožto silnou hodnotou. Pravidelná ironická laškování mezi Milošem Kopeckým (v jedné ze svých nezapomenutelných rolí) a kouzelně roztomilou Táňou Fischerovou, plná nezapomenutelných bonmotů nejen o životě a smrti, dělají z tohoto filmu neskutečně pohodovou záležitost, kterou nakonec úplně nestísní ani vážné téma. Ve vznešeném obklopení krásných maleb starých mistrů, bohaté knihovny, tónů klasické hudby (kde Mozarta skvěle doplňuje původní hudba Zdeňka Pololánika) a půdy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy dali tvůrci vzniknout jednému z nejpůsobivějších domácích filmů osmdesátých let. 85 minut nejrůznějších emocí v příběhu o životě, lásce a naději doplňuje pro mne coby vyšokoškoláka i zajímavá vedlejší linka se studentem, který se rozhodne otevřeně podat ve své práci svůj nekomformní názor mimo oficiálních představ ze stran nadřízených (což minimálně před rokem 1989 muselo znamenat pořádnou odvahu i riziko zároveň). O filmu zde Marthos napsal, že je v kontextu doby pozoruhodný. Pro mne je osobně Prodloužený čas film s obrovskou duší, pozoruhodný ve svém jádru i bez jakéhokoliv kontextu. 95% (21.01.2020)

Mám ho rád... Ve filmu se profesor Svozil (Miloš Kopecký) nesnáší s vedoucím katedry (Milan Klásek) spolu hráli i v divadle na Vinohradech a k nim je i vztažena tato historka. Když se Klásek v kantýně divadla ptal Kopeckého sedícího u stolku:  "Mohu si k vám přisednout?"  Ten odvětil "když tu můžete hrát." (21.04.2011)

Hluboce lidský, upřímný, laskavý, hořkosladký a pravdivý, tak asi takový je tento snímek. Kreace Miloše Kopeckého je úchvatná, on tím prostě žije a je, on nehraje. Role stárnoucího profesora mu sedla jako oblek šitý na míru. A hudba, tak krásná hudba se jen tak neslyší, tohle je výjimka. Za mě plný počet bez zaváhání. (30.06.2018)