Prodloužený čas

Dramatický příběh stárnoucího profesora dějin umění, který se dozví, že má rakovinu. Pod tíhou této diagnózy se rozhoduje užít si zbytek života jak to jen jde, bez velkého domýšlení důsledků, neboť ty se ho již nebudou týkat. Ožení se se svou milenkou, řekne svému nadřízenému bez skrupulí, co si myslí o způsobu jeho výuky a vlastně začne žít typem života "po mě potopa". Obrat v diagnóze a nepotvrzení metastáz najednou obrátí jeho nedávné činy proti němu, jenže ty už není možné vzít zpět. Drama se prolíná s mírně humornými situacemi, vážnost a serióznost příběhu podtrhuje výkon Oty Sklenčky, nonašalanci výkon Miloše Kopeckého. Velmi příjemné. (02.11.2008)

Výtvarné diela manierizmu, na ktorých často muži dvomi prstami skúmajú prsnú bradavku ženy. Komentár profesora dejín umenia k nim obsahuje najmä postrehy o láske (vášnivej mileneckej, či vyhasínajúcej manželskej), o smrti. Sám trávi voľný čas podobnými úvahami v prítomnosti mladšej milenky, v byte plnom kníh pri písaní knihy alebo v ordinácii. Vyrovnávanie sa s pribúdajúcimi rokmi v područí choroby, láska nerovnako starých milencov – a čo z nej zostáva po vzniku manželstva, jemná kritika skostnatenosti akademických štruktúr za komunistov. Smutná komédia so skvelým Milošom Kopeckým v hlavnej úlohe vo výslednici patrí k miernemu nadpriemeru. (07.11.2004)

Ufufuf... Story trošku vycucaná z prstu a až příliš televizně inscenovaná, na jako ze života až příliš si hrající a vykonstruovaná... Nu, faktem však zůstává, že v rámci české tvorby té doby takový jednooký mezi slepými, ve vztahu k dnešním výpotkům téměř nesrovnatelné... Průměrný scénář, průměrný film. Kde ty časy Žertu k čertu jsou, že... (29.01.2006)

Mám ho rád... Ve filmu se profesor Svozil (Miloš Kopecký) nesnáší s vedoucím katedry (Milan Klásek) spolu hráli i v divadle na Vinohradech a k nim je i vztažena tato historka. Když se Klásek v kantýně divadla ptal Kopeckého sedícího u stolku:  "Mohu si k vám přisednout?"  Ten odvětil "když tu můžete hrát." (21.04.2011)

Cena za upřímnost a za lásku. Dramaticky nosný příběh o pomíjivosti lidského života, zveřejněný režisérem Jaromilem Jirešem v jeho nepesimistické variantě, je víc, než pouhým vyprávěním vynikající sondou do hlubin lidské duše, v níž se odehrává tolik zajímavého a vznosného, že ji nelze vlastně správně diagnostikovat. Postava profesora Svozila, kultivovaného a vzdělaného muže s obdivuhodným přehledem i nadhledem, je vlastně tak trochu závěrečným slovem Miloše Kopeckého za jeho bezmála čtyřicetiletým působením před filmovou kamerou. Je to velká a osobitá kreace, prodchnutá vedle nepominutelného šarmu svého představitele jistou dávkou ironického humoru a důvtipnými myšlenkami, které sice tu a tam mohou působit dojmem zašlého antikvárního zboží, ale jejich účinnost naštěstí koresponduje s obsahem filmu (přednášky o umění na fakultě, bonmoty mezi Svozilem a Alenou). Sympatickým se zdá být konečně i ryze civilní herecký výkon všestranně nadané Táni Fischerové, uskutečňující tu pod bedlivým režijním vedením svůj vlastní přerod z dívčích bytostí ve zralé a silné ženy pevného charakteru. V kontextu doby bezesporu pozoruhodný film. (19.04.2015)