Prodloužený čas

Testament Miloše Kopeckého. Sympatie k tomuto herci mě svádí nadhodnocovat, přesto to neudělám a zkusím se podívat na věc kriticky, jak si zaslouží. Mám rád, když Miloš Kopecký hraje určitou roli a za ní jaksi nevtíravě prosvítá jeho vyhraněná osobnost. Tohle není ten případ. Prodloužený čas byl od začátku chystán jako jeho benefice, Marta Kadlečíková scénář přepisovala dle jeho (zprvu) připomínek a (později) diktátu a to vedlo mimo jiné k tomu, že film působí jako zálibné prohlížení se v zrcadle a zkoušení různých efektních oděvů, které mají ohromit společnost. Adorační přístup scénáře dává váženosti, oblibě a duchaplnosti profesora Svozila bohužel vyniknout hlavně tím, že ze všech ostatních postav dělá jen mátožné přitakávače, kteří mu visí na rtech a blaženě se chvějí v oparu jeho aury. Svozil pak mezi nimi působí jako afektovaná operetní primadona, které dělá dobře nechat si v pravidelných intervalech šimrat ego každým náhodným kolemjdoucím. V první třetině filmu, kde se s ním a jeho prostředím seznamujeme, se to děje téměř bez přestávky a jeho osobnostní kvality to věru nestaví do tak příznivého světla, jaké film usiluje navodit. Přesvědčivost snižují i dialogy. Vtipné, ale složitě šroubované formulace jsou místy literárnější než bonmoty Oscara Wildea. Přestože Kopecký tyto (často evidentně své) myšlenky podává s obvyklým espritem, působí dojmem předem připravených "čísel", nikoli jako spontánní reakce na momentální děj. Myšlenka je přece rychlá a konkrétní a to je přesně to, co zdejším dialogům chybí. Zvratem, který tomu jen částečně učiní přítrž, je diagnóza Svozilovy nemoci. Ano, tu a tam už někdo nesměle naznačí, že profesor je mimořádně labilní (a proto je třeba mu tajit, že má rakovinu), že je to ješita a libuje si v určitém bolestínství, ale tato reflexe nikdy nezajde tak daleko, aby zpochybnila Kopeckého mramorizaci. Přitom se zdá, že původním tématem filmu byla právě konfrontace hýčkaného narcise s vlastní smrtelností a bolavý proces přijetí této nové reality. Prodloužený čas je nejlepší ve scénách, kde Kopecký nemá "diváky". V místech, kdy se Svozil sám vyrovnává se svou situací; kdy jedná, aniž by o tom předtím dlouze recitoval; kdy slevuje ze svého furiantství a vyřizuje resty svého života. Bylo zaděláno na víc než jen lehce nadprůměrné melodrama. 60% (27.05.2010)

...a všichni zde stejně budem až do smrti... Jirešův romantický film o stárnoucím profesorovi se obešel bez zbytečných klišé tohoto žánru a nabídl současně osobité bilancování nad lidským životem jakožto silnou hodnotou. Pravidelná ironická laškování mezi Milošem Kopeckým (v jedné ze svých nezapomenutelných rolí) a kouzelně roztomilou Táňou Fischerovou, plná nezapomenutelných bonmotů nejen o životě a smrti, dělají z tohoto filmu neskutečně pohodovou záležitost, kterou nakonec úplně nestísní ani vážné téma. Ve vznešeném obklopení krásných maleb starých mistrů, bohaté knihovny, tónů klasické hudby (kde Mozarta skvěle doplňuje původní hudba Zdeňka Pololánika) a půdy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy dali tvůrci vzniknout jednému z nejpůsobivějších domácích filmů osmdesátých let. 85 minut nejrůznějších emocí v příběhu o životě, lásce a naději doplňuje pro mne coby vyšokoškoláka i zajímavá vedlejší linka se studentem, který se rozhodne otevřeně podat ve své práci svůj nekomformní názor mimo oficiálních představ ze stran nadřízených (což minimálně před rokem 1989 muselo znamenat pořádnou odvahu i riziko zároveň). O filmu zde Marthos napsal, že je v kontextu doby pozoruhodný. Pro mne je osobně Prodloužený čas film s obrovskou duší, pozoruhodný ve svém jádru i bez jakéhokoliv kontextu. 95% (21.01.2020)

Film o lásce, stárnutí, smrti a v neposlední řadě také o umění. Scénář Jiří Křižan, režie Jaromil Jireš, hudba Zdeněk Pololáník s použitím motivů W.A.Mozarta. Hlavní roli stárnoucího profesora dějin výtvarného umění, do jehož života vstoupí rakovina ztvárnil Miloš Kopecký a jeho o mnoho let mladší přítelkyni zahrála Táňa Fischerová. V roli primáře vystupuje Ota Sklenčka a onkologa hraje Petr Čepek. Co víc si vůbec můžeme přát?? Prodloužený čas je nádherný a lidský příběh. (14.07.2017)

Jaromil Jireš byl nepochybně velmi talentovaný režisér a jeho filmy dodnes překvapují naprosto přirozeným hereckým projevem. Tahle zdánlivá přirozenost je žel v současné české i bývalé československé filmové tvorbě jevem značně mimořádným. Zároveň se zdá být (i tady na ČSFD) pro svou režijní civilnost a neokázalost, pro komornost jeho oblíbených témat, ještě pozapomenutějším a méně připomínaným než podobně (byť existenciálněji a o něco dramatičtěji) tvořící Karel Kachyňa. Prodloužený čas je filmem na výsost komorním. "Blbá doba" osmdesátých let se v něm spíše jen mihne (nikoli ovšem nezajímavě a velmi trefně). Je to především nesmírně živá studie lidských prožitků a citů, velmi trefně, laskavě a mnohde taky nečekaně vtipně rozehrávající téma "nerovného páru", téma lásky a stáří, ale taky téma intelektuální brilance, noblesy a s roztomilou ješitností smíchané moudrosti stárnoucího profesora. Herecky mu samozřejmě kraluje Miloš Kopecký, ovšem Táňa Fischerová mu svou osvěžující přirozeností sekunduje velmi zdatně, tradičně skvělý je i Petr Čepek. Kromě mistrné režie se na vyznění filmu nepochybně podepsal i jeho scénárista Jiří Křižan (Je třeba zabít Sekala, Tichá bolest, Signum laudis , Pasáček z Doliny, Stíny horkého léta)... Celkový dojem: 80% Zajímavé komentáře: pulnicek, klúčik, borsalino, Oskar PS: Kdybych sám několik podobně okouzlujících, duchapřítomných, moudrých, etc. profesorů nepoznal osobně, asi by mi ten film zase nepřišel tak dobrý, jak se mi zdá, právě s touhle osobní zkušeností. (09.05.2011)

Jirešova filmografie prostoupená nezaměnitelnou křehkou imaginací je mi útěchou i tehdy, pokud mám pocit, že ztrácím víru i v takové, jako byl příkladně Kachyňa. Prodloužený čas je filmem, se kterým mi bylo vždy dobře a s postupem času jen zraje a zraje. Konečně autor, který dokáže natočit poetický a doslova krásný film i o Marušce Kudeříkové, je přirozeně výtečný v cele lidském příběhu, který na půdorysu přednášek z dějin výtvarného umění vypráví o lidských zkouškách jež přinášejí takové přirozené momenty, jakými jsou smrtelnost či zamilovanost. (22.08.2016)