Prodloužený čas

...a všichni zde stejně budem až do smrti... Jirešův romantický film o stárnoucím profesorovi se obešel bez zbytečných klišé tohoto žánru a nabídl současně osobité bilancování nad lidským životem jakožto silnou hodnotou. Pravidelná ironická laškování mezi Milošem Kopeckým (v jedné ze svých nezapomenutelných rolí) a kouzelně roztomilou Táňou Fischerovou, plná nezapomenutelných bonmotů nejen o životě a smrti, dělají z tohoto filmu neskutečně pohodovou záležitost, kterou nakonec úplně nestísní ani vážné téma. Ve vznešeném obklopení krásných maleb starých mistrů, bohaté knihovny, tónů klasické hudby (kde Mozarta skvěle doplňuje původní hudba Zdeňka Pololánika) a půdy Filosofické fakulty Univerzity Karlovy dali tvůrci vzniknout jednému z nejpůsobivějších domácích filmů osmdesátých let. 85 minut nejrůznějších emocí v příběhu o životě, lásce a naději doplňuje pro mne coby vyšokoškoláka i zajímavá vedlejší linka se studentem, který se rozhodne otevřeně podat ve své práci svůj nekomformní názor mimo oficiálních představ ze stran nadřízených (což minimálně před rokem 1989 muselo znamenat pořádnou odvahu i riziko zároveň). O filmu zde Marthos napsal, že je v kontextu doby pozoruhodný. Pro mne je osobně Prodloužený čas film s obrovskou duší, pozoruhodný ve svém jádru i bez jakéhokoliv kontextu. 95% (21.01.2020)

„Tak já nevím, jsi spíš estét, nebo ješita?“ - „Voboje!“ Ješitný estét Svozil (skvělý Kopecký) je pán v letech, který si dobře uvědomuje své stáří, tím spíš, že je obklopen mládím v rozpuku. Se svým stavem je smířený, dokud se nedozví pravdu o svém zdravotním stavu. Pak se najednou z jinak energického, činorodého a sarkastického kmeta stane pohublý, zpomalený, ustrašený stařec bez jiskry. Najednou má „starej tatrman s bolavým žaludkem“ obavy z toho, že ztratí své „poupátko“, nedopíše knihu a vůbec neustojí hrozící konec. Naštěstí horší chvíle střídají i ty lepší, kdy optimistická skepse spolu s cynickým humorem (typu narážek na vdovských důchod) jsou vlastně příjemné, skoro až hřejivé. V těchto momentech mě film, který disponuje i noblesou, životními pravdami a odlehčením vážného tématu, bavil nejvíc. Proto jsem i podobu konce kvitoval. Za mě solidní 4* pro Jaromila Jireše. „Pane profesore…ono to asi bude pravda, ale to může mít nedozírné následky!“ - „Paní Štálová, mně teď leží na srdci spíš následky dozírné než nedozírné.“ (31.05.2020)

Ufufuf... Story trošku vycucaná z prstu a až příliš televizně inscenovaná, na jako ze života až příliš si hrající a vykonstruovaná... Nu, faktem však zůstává, že v rámci české tvorby té doby takový jednooký mezi slepými, ve vztahu k dnešním výpotkům téměř nesrovnatelné... Průměrný scénář, průměrný film. Kde ty časy Žertu k čertu jsou, že... (29.01.2006)

,,Milá paní, mne zajímají následky spíše už jen dozírné, než nedozírné!'' --- Jak o tomhle může někdo napsat, že jde jen o další normalizační konzervačku? Jednak to s tou normalizací v roce 1984 už nebylo až tak horké jako těsně po roce 1968 a hlavně v sedmdesátkách, byť zde samozřejmě dál vládl Husákův režim. A o žádnou konverzačku se rozhodně nejedná. Je to parádní psychologické drama, které má několik rovin. Jedna z nich láska mladší ženy ke staršímu muži, což sebou nesou celou řadu problémů. Nepochopení okolí, jiné potřeby každého z nich a hlavně toho staršího. Když se pak ke stáří přidají nemoci, přidává se třetí problém, kdy ten starší si náhle uvědomuje blízkost konce. V případě hrdiny filmu je to o to drsnější, že netrpí žádnými vleklými chorobami. Je na vrcholu sil mentálních i tvůrčích a náhle si uvědomuje, že už byl označkován. Že teď někde tady začal odpočet jeho konce. Ví, že ten odpočet běží už od prvního nádechu jeho života, ale teď si ho poprvé naprosto jasně uvědomil.  Panika se mísí se vztekem což vyúsťuje v lehce nevraživé chování vůči partnerce. Když je pak nemoc vzata na vědomí jako holý fakt, nastává období zklidnění. Navíc vědomí, že tu hrdina už možná dlouho nebude mu dodá odvahu řici některé věci nahlas, protože už nemusí brát ohledy na případné následky. A samozřejmě začíná boj s nemocí samotnou a závod s časem snažit se stihnout zde ještě něco po sobě zanechat, v jeho případě knihu o umění.  Skoro mám dojem ale možná se pletu, že tohle bylo panu Kopeckému ušito přímo na míru. Do role se perfektně hodil. Zvláštní byla i role Táni Fischerové. Tam jsem občas její pohnutky i nechápal. Musím uznat, že ač v tomto filmu již nebyla nejmladší, byl to kus krásný ženský. Člověk si ji vybabuje z PS již jako postarší dámu s dlouhými šedivými vlasy... Tak je to docela kontast. A jak asi vypadal v sedmdesátkách!.-). Musím kouknout na něco staršího. Ano, i já patřím mezi velké příznivce Petra Čepka, jsem tedy rád, že onkologa si zde zahrál on. Jen mi zde připadal nějaký jiný. Jakoby nemocný, ty brýle mu šíleně zvětšovaly ty jeho smutné oči... Do toho to retro půlky osmdesátek se šmejdícíma prodavačkama v sámoškách stopujících vás zda nekradete, ty plné regály stejného zboří, místa kousek od mého tehdejšího bydliště.., a v neposlední řadě i ta představa, která jistě u filmu každého napadne...a co já. Jak se třeba podobnou informaci dozvím já. Jak budu reagovat? Co pak? Jak říkám, velmi solidní psychologické drama, které rozhodně stojí za vidění! Dávám za 4 knihy do poličky. * * * * (05.06.2022)

Výtvarné diela manierizmu, na ktorých často muži dvomi prstami skúmajú prsnú bradavku ženy. Komentár profesora dejín umenia k nim obsahuje najmä postrehy o láske (vášnivej mileneckej, či vyhasínajúcej manželskej), o smrti. Sám trávi voľný čas podobnými úvahami v prítomnosti mladšej milenky, v byte plnom kníh pri písaní knihy alebo v ordinácii. Vyrovnávanie sa s pribúdajúcimi rokmi v područí choroby, láska nerovnako starých milencov – a čo z nej zostáva po vzniku manželstva, jemná kritika skostnatenosti akademických štruktúr za komunistov. Smutná komédia so skvelým Milošom Kopeckým v hlavnej úlohe vo výslednici patrí k miernemu nadpriemeru. (07.11.2004)