Prodloužený čas

„Tak já nevím, jsi spíš estét, nebo ješita?“ - „Voboje!“ Ješitný estét Svozil (skvělý Kopecký) je pán v letech, který si dobře uvědomuje své stáří, tím spíš, že je obklopen mládím v rozpuku. Se svým stavem je smířený, dokud se nedozví pravdu o svém zdravotním stavu. Pak se najednou z jinak energického, činorodého a sarkastického kmeta stane pohublý, zpomalený, ustrašený stařec bez jiskry. Najednou má „starej tatrman s bolavým žaludkem“ obavy z toho, že ztratí své „poupátko“, nedopíše knihu a vůbec neustojí hrozící konec. Naštěstí horší chvíle střídají i ty lepší, kdy optimistická skepse spolu s cynickým humorem (typu narážek na vdovských důchod) jsou vlastně příjemné, skoro až hřejivé. V těchto momentech mě film, který disponuje i noblesou, životními pravdami a odlehčením vážného tématu, bavil nejvíc. Proto jsem i podobu konce kvitoval. Za mě solidní 4* pro Jaromila Jireše. „Pane profesore…ono to asi bude pravda, ale to může mít nedozírné následky!“ - „Paní Štálová, mně teď leží na srdci spíš následky dozírné než nedozírné.“ (31.05.2020)

Náhled na tento film mi silně ovlivnila četba dávné recenze Jiřího Cieslara z 80. let, která vyšla i v jeho sborníku Concettino ohlédnutí. Dotyčný text citlivě a precizně rozebírá, že Prodloužený čas je jedním z nejfalešnějších, rádoby ušlechtilých normalizačních filmů, který vlastně lidem v té době vytvářel iluzi toho, že za daných podmínek je možné žít noblesně a nad věcí. Cieslar zvlášť vzpomíná, že kdyby jeho jako studenta učil takový profesor, byl by studenty nikoli milován, ale považován za naprosto nepřijatelného pozéra. Dnešní obliba tohoto filmu je smutným dokladem ztráty paměti a úpadku měřítek.:) (08.04.2013)

Témata nemoci a upřímnosti za upřímnost. Hodně jednorozměrný scénář nenabízející mnoho rytmičnosti, standartní přínos Kopeckého herecké osobnosti, osvěžující Fischerová, všemu schází ještě trochu režijního důrazu na celkové vyznění, původní i nepůvodní ♫ hudba bohužel jen potvrzuje nedostatky scénáře, dobře vyzní organické začlenění děl mistrů malířství. Pro televizní formát téměř 4*, jako film necelé 3. (21.04.2013)

Hluboce lidský, upřímný, laskavý, hořkosladký a pravdivý, tak asi takový je tento snímek. Kreace Miloše Kopeckého je úchvatná, on tím prostě žije a je, on nehraje. Role stárnoucího profesora mu sedla jako oblek šitý na míru. A hudba, tak krásná hudba se jen tak neslyší, tohle je výjimka. Za mě plný počet bez zaváhání. (30.06.2018)

Role stárnoucího profesora dějin výtvarného umění konfrontovaného s vážným onemocněním Miloši Kopeckému skvěle sedla. Typově mi tato role připadla podobná jeho legendární roli doktora Štrosmajera. Minimálně svým smyslem pro humor. Film je celkově velmi příjemný, ač vypráví o starostech stáří, nemoci a smrti. Kopeckému ve filmu skvěle sekunduje krásná, milá a hlavně empatická Táňa Fischerová. Kromě těchto hereckých výkonů mě na filmu zaujala moc příjemná hudba Zdeňka Pololáníka, která svým charakterem (klasického stylu) hezky korespondovala s krásami řady malířských děl, na které se ve filmu pěkně koukalo. (06.05.2017)