Valerie a týden divů

Hodně zvláštní film, který jsem měl možnost vidět poprvé teprve nedávno, když ho dávali v TV. Dle mého názoru se tvůrci nechali inspirovat italskou tvorbou, která se v podobných filmech v průběhu 60-70 let doslova vyžívala. Jsem rád, že se do podobného experimentu pustili i u nás a stvořili tuhle bláznivou, fantasy/ poetickou podívanou, do které přimíchali i kus hororové atmosféry. Každopádně měl tenhle film asi ve své době jisté problémy s přístupem dospělých diváků, kteří v té době měli naprosto odlišné morální hodnoty než dnes. Téhdy čtrnáctiletá Jaroslava Schallerová jistě v mnohých vzbuzovala nejdivočejší erotické fantasie a celkové pojetí filmu, kdy se každý prostě musí líbat s touhle dívkou a ani lesbické hrátky nezůstali bez povšimnutí. Docela jsem čekal, že se konec změní v nějaké nezpoutané orgie, protože celkový průběh filmu k tomu doslova nabádal. Ve finální fázi je to opravdu skvost československé kinematografie. Plný počet tomu ovšem nedám, protože místy se mi zdály některé scény naprosto zbytečné a totálně chaotické. Kameraman by si však zasloužil nějaké pořádné ocenění, protože jeho práce byla geniální pastvou pro oči. (28.07.2010)

Dobře zvládnutý pokus "udělat to hodně jinak". Hezká je neustálá práce s kontrasty, naivita a zkaženost, stáří a mládí, úlisnost a čistota. Klenot stylizace. P.S. a myslím, že to pro děti je, stejně jako pohádky, na kterých odjakživa stála evropská civilizace, než byly vykastrovány a zcenzurovány. Od té doby, co děti přestaly mít pohádky, ve kterých se vraždí, smilní, dějí se v nich ukrutnosti a bezpráví... to jde s evropskou civilizací velmi do kopru. Nikoli jen posledních pár desetiletí, kdy se omlouváme světu za to, že existujeme a nasazujeme si na krk oprátku, ale zhruba od Marxe. (20.02.2013)

Když jsem byl malý, ještě menší, až úplně malinký klučík, byl jsem Valérií uchvácen. Kdybych tehdy znal slova, která znám teď, řekl bych vám, že se zde ve snovém oparu mísí erotično s hrůzou, což je samozřejmě naprosto famózní kombinace. Sledoval jsem to na naší staré černobílé televizi, a byl v sedmém nebi. Nebo taky možná v nějaké jiné dimenzi, kam děti občas chodí. Chápal jsem ten film. Velice dobře jsem mu rozuměl - pamatuji si na to. Teď už to zdaleka není takové. Čím jsem starší, tím jsem asi menší surrealista. A dobře mi tak. (27.08.2007)

Je pozoruhodné, že něco takového vzniklo v době již utužující se normalizace, kdy spousta novovlných filmařů byla již v klatbě. Tohle je těžko uchopitelný film, žánrově nezařaditelný, něco mezi hororem a temnou pohádkou, poetické vyprávění, který nelze brát rozumem, spíše ho jenom procítit. Ale ještě více, než odvážný Jirešův přístup k divákovi (takové to „tady to máte a poperte se s tím jak chcete“) oceňuji práci výtvarnice Ester Krumbachové, která se tady fakt vyřádila a mnohé její vizuální kompozice jsou nezapomenutelné. Pro mnoho diváků ve výsledku těžko stravitelný filmový experiment, který mě pro svoji jinakost celkem bavil, ale ti tak byl pro mě místama těžkým oříškem k rozlousknutí. Ovšem je dobré vědět, že pedofilové nosí náhrdelník ze zvířecích zubů :o) (04.01.2015)

Počínaje prvním záběrem, není ve filmovém zpracování Nezvalova „gotického románu“ jediné scény, kterou by nenaplňovalo nebezpečí. Ať již konkrétní obraz sytí očividná hrůza, která stahuje hrdlo a hýbe krví v tepnách, aby spáče probrala ze sna a ulevila mu krotkým denním světlem, nebo jen zdánlivě prostě klouže po jistých stěnách sdílené skutečnosti, příšeří oslňuje vše, co se nabídne na stříbrném plátně ke sdílení. Již v raném mládí, kdy jsem se k tomuto filmu konečně dostal, jsem jím byl uštknut a dodnes se mu nevyhýbám, byť v obavách z ran. Je jako kruté jablko, které slibuje poznání, ale nenabízí ani sdělení, jen ve studených nemocničních postelích tráví nejprchavější vteřiny dětství, za nímž se červenají obzory… (21.10.2017)