Valerie a týden divů

Počínaje prvním záběrem, není ve filmovém zpracování Nezvalova „gotického románu“ jediné scény, kterou by nenaplňovalo nebezpečí. Ať již konkrétní obraz sytí očividná hrůza, která stahuje hrdlo a hýbe krví v tepnách, aby spáče probrala ze sna a ulevila mu krotkým denním světlem, nebo jen zdánlivě prostě klouže po jistých stěnách sdílené skutečnosti, příšeří oslňuje vše, co se nabídne na stříbrném plátně ke sdílení. Již v raném mládí, kdy jsem se k tomuto filmu konečně dostal, jsem jím byl uštknut a dodnes se mu nevyhýbám, byť v obavách z ran. Je jako kruté jablko, které slibuje poznání, ale nenabízí ani sdělení, jen ve studených nemocničních postelích tráví nejprchavější vteřiny dětství, za nímž se červenají obzory… (21.10.2017)

Jako Boschova Zahrada pozemských rozkoší - vzbuzuje ve mně podivnou slast a zároveň štítivý odpor. Žel, odpor nakonec převládne navzdory výsostně stylizované podívané, která však, hlavně díky obsahu, docela brzy přesytí. Můžete to klidně odnést, už nebudu. No, čert ví, co v sedmdesátém frčelo za modely... nebo snad ve třicátém druhém, pane Nezval? Viděno během Challenge Tour 2015: 30 dní se světovou kinematografií (24.04.2015)

Poetický i surrealistický svět Nezvalovy předlohy byl - dá se říci beze zbytku - převeden do unikátního filmového tvaru. Kouzlo i děsy dívčího dospívání s řadou až barokizujících reliktů je tu zpodobeno ve světě, který se pohybuje na rozhraní bizarní skutečnosti a snu. Kostýmní fantazie Krumbachové jsou básněmi v textíliích i v prostoru. Oč je VALÉRIE zdařilejší, o to je však i výlučnější. Vlna souznění mezi divákem a autorem či autorským týmem, na kterou se musí spolehnout i sebevětší osobnost každého uměleckého žánru, nejen hraného filmu, jde-li jí o skutečný úspěch, je tu napnuta do krajnosti. Ticho a jen pozvolna uplývající čas, typické jak pro literární předlohu, tak pro dobu, do níž je děj filmu ponořen, tuto tětivu nemohou dále nenapínat. Divák naší doby zvyklý na to, že tvůrci jdou maximálně v ústrety jeho klipovému vnímání světa, bude nevyhnutelně zklamán nebo - v lepším případě - rozkolísán. Divák, pro kterého je nacházení společných můstků s autorem druhou přirozeností, bude naopak - dříve či později - okouzlen. Měrou a intenzitou, která z československé filmové vlny šedesátých let učinila nadčasovou světovou kulturní událost. (26.12.2010)

"Probouzí se květina, touha pučet začíná." Ryzí poetika, velmi křehká filmová báseň, čistá jako po tváři stékající slzy nevinnosti, které se kouzlem proměňují na perly. V kontrastu s černočernou Graciánovou duší je to báseň běloskvoucí, něžná a čistá, ale již i lehce eroticky smyslná, zasněná a rozvíjející se, jako na jaře okvětní plátky květin. O neuchopitelných tajemstvích křehké dívčí duše, v níž se nesměle začíná probouzet ženskost, do veškerých krás i temných zákoutí dospělého života. Valerie, Valerie, tak bolestně krásná, tak sladce nevinná!  A do její ložnice se vkrádá zhýralý kněz Gracián, s ústy roztaženými chtíčem do úlisného úsměvu a s neřestně rozhalenou chlupatou hrudí, na níž se na řetízku houpají zuby šelmy. Houpající se tak, jak ordinérně vlní boky, když sladkým hlasem pronáší(m) svá nestydatá přání. Ona se zoufale brání jeho chtivým prackám a v poslední chvíli si cosi dává do úst. Pět perel, čistých jak krůpěje rosy. (06.02.2013)

Zvláštní dílo. Poetické a lehce absurdní, bez uchopitelného příběhu. Myslím, že nejsem sama, kdo vlastně neví, o co zde šlo, co se stalo a nestalo. Co byla skutečnost a co jen sny? Nebo bylo skutečné vše? Nebo všechno byly sny? Byla to zkrátka Valérie a její týden divů. Bílá tvář upíra v černém hábitu s kapucí. Valeriina babička s velmi bledou tváří. Lehce navozené erotično a lesbické snové orgie. Helena Anýžová je magicky krásná žena a její půvab je zde stejně výrazný jako v době, kdy byla vysněnou můzou Rudolfa Hrušínského. Mladinká Jaroslava Schallerová je rozkošné děvče a "milé dítě..." Vše je jako sen, plný slunce, bizarních výjevů, podivných postav a temných míst. (28.12.2011)