Vražedná pole

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)

Děs jaký na mne padl z příjezdu ,,revolucionářů" včetně následných poprav jsem dost dlouho u filmu nezažil. Většina děje stojí na postavě Ditha Prana (Haing S. Ngorovi), kterému se nepodaří odjet s evakuací novinářů a svým přítelem Sam Watersonem (Sydney Schanberg). Během útěku zažívá nejednu z hrůz, kterou Rudí Khmérové tak prosluli a náhodou se dostane i do míst, kterým se dodnes říká Killing Fields.... Pekelné válečné drama u kterého se budete skutečně bát a třást. Já jej viděl jednou v noci na ČT2 a přes pokročilou hodinu v naprosté bdělosti dokoukal do konce. Spát už se pak moc nechtělo...Zároveň si si však řeknete že ač přes jeho zrůdnost a oběti u nás, mohla nás potkat daleko brutálnější forma komunismu asijského střihu např. právě dle Pol Pota nebo Maa. Kambodža je dnes přes lokálně zaminovaná území a tisíce nezvěstných na tom relativně dobře. Pol-Pot je mrtev a Rudí Khmérové zničeni a rozprášeni. Přesto např. v Severní Korei dodnes panuje podobné klima vraždění, mizení lidí, mučení, vymývání mozků a věznění statisíců lidí bez soudu aniž by vůbec tušili za co. (31.07.2011)

Roland Joffé a jeho režisérské schopnosti v hlavní roli tohoto rozhodně zajímavého, lehce uspávacího a přesto působivého snímku, v kterém jsou hlavními hybnými motory přátelství a skvělá hudba Mike Oldfielda. Úžasné scenérie podtrhuje krásná kamera, která se dokáže do pohledů natolik zamilovat, že několik minut sledujete dokonalou scenérii s postavami. Krásný film, který pokud vás neuspí vás vtáhne. (02.09.2007)

Poselství, které se film snaží nést, je bezesporu důležité. Stabilitu silných pilířů v podobě přesvědčivých a civilních hereckých výkonů však narušuje rozpačitá Joffého režie, rozkročena mezi dvě kvalitativně značně odlišné části. V první mi hodně vadila Oldfieldova hudba a přílišná podobnost se Stoneovým Salvadorem (mnohem kritičtějším a odvážnějším), druhé polovině v podstatě nemám co vytknout. Nyní řeším dilema, jak film hodnotit. Následující Mise využívá k získání divákových sympatií diametrálně odlišných prostředků, svým tématem by pak měla Polím logicky předcházet, nikoliv po nich následovat. Vražedná pole se vyznačují patetičností, jsou příliš povrchní a v zobrazovaných výjevech nevěrohodná. Přičítal bych to na vrub režisérovu nedostatečnému zápalu pro věc, veškeré dění sleduje s jakýmsi chladným odstupem, proto je těžké naplno prožít alespoň část z toho, co prožíval Sydney Schanberg a Dith Pran. Nevěřil jsem v jeho plný ponor do zobrazované problematiky a silně humánní náboj ještě dobrý film nedělá. Čtyři hvězdičky nakonec přeci jenom dám – za těch pár scén z Pranova „kambodžského dobrodružství“, kdy jsem jenom tajil dech. 75% Zajímavé komentáře: Marigold, ripo, Cooper, Terminus (20.01.2008)

Poslední dobou mám pocit, že se u některých filmů na CSFD hodnotí spíš společenská závažnost tématu než reálná kvalita filmu. Killing Fields mají pro mne hned několik zásadních vad - krajně nesympatickou postavu amerického novináře, chybějící informace o tom, co a hlavně proč se v Kambodži (resp. Kampučii) dělo, jednostranné obvinění USA (s vynecháním komunistů), a nevyrovnanou stavbu (skoro hodinový, místy nudící úvod a dobrou část z pracovního tábora). Místy hraje na city decentně a fér (Oldfieldova industriální hudba při nucené evakuaci PhnomPenhu, Pranovo objevení killing fields), místy až trapně (Imagine při setkání). Btw, právě naivní levičácký snílkové Lennonova typu bývají mnohdy hybnou silou pozdějších masakrů a genocid "za mír a lepší společnost". Celkově bych normálně dal 3-4*, ale manipulativnost a ignorování historie mě nutí jít níž. Poměrově asi nejhorší genocida 20. století (cca. třetina národa) si zasloužila lepší zpracování. (03.12.2009)