Vražedná pole

Film o přátelství jako snad žádný jiný. Když na konci slyšíme Johna Lennona zpívat humanistickou hymnu Imagine a sledujeme dva muže padat do vzájemného objetí, zavání to patetismem. Jenže Vražedná pole přistupují k sentimentu obezřetně, čerpají z něj sílu jaksi mimoděk a na pozadí faktografických událostí, jejichž emoční tíhu ještě znásobuje povědomí o životě Hainga S. Ngora, jenž zde fantasticky ztvárnil kambodžského reportéra Dirt Prana. Nemusel moc hrát, když si znázorněnými zvěrstvy sám prošel, ale jeho výkon je odzbrojující a režisér Joffé na něm staví i důmyslně poskládané vyprávění. To se často uzpůsobuje perspektivě postav, které jsou v případě amerických reportérů i Prana na stejné vlně, a s tím souvisí i délka a intenzita sekvencí - bombové útoky jsou krátké a šokové, zatímco zdánlivě nesmyslné množství času se věnuje vyvolávání Pranovy fotografie na falešný pas. V tu chvíli jde o klíčový okamžik rozhodující o budoucnosti Kambodžana v rozvrácené zemi a Joffé na ní patřičně ulpívá… Přestože jsou Vražedná pole filmem dvou odlišných polovin, z nichž první nabízí objektivní reflexi tehdejších poměrů v jihovýchodní Asii a druhá se noří do subjektivního prožívání pekla, právě přátelství mezi Pranem a novinářem Schanbergem a paralelně střižené kontrasty mezi jejich osudy v komformistickém, respektive diktátorském a utlačovaném prostředí, udržují tón a narativ přehledné a vyrovnané. A systematicky se směřuje k závěrečné katarzi, kterou už Joffé po více než dvou hodinách odkladů neprotahuje a přichází náhle, z pohledu aktérů zkrátka zaslouženě. Vražedná pole jsou tedy vzácný příklad filmu, který setrval v mantinelech hollywoodského vyprávění s důrazem na šťastné uzavření linií postav a současně předložil místy až dokumentačně čistý a historicky hodnotný portrét svého tématu. 95 % (27.03.2022)

Silný obsah, velmi sugestivní obraz, komunistické revoluce. Poselství, které Brit Roland Joffé nabízí, je samozřejmě silné a důležité. Potěší i civilní výkony herců (ač mi Sam Waterston příliš nesedl), naopak mi vadilo, že tvůrci nebyli jednoduše odvážnější. Prostě se vydali po vážné cestě, ale nejsou tak kritičtí, jak by mohli, spíš kloužou po povrchu, nejsou tak suverénní, abych měl důvod si Vražedná pole někdy zopakovat. Když už nic jiného, podobné kusy sázejí přinejmenším na emoce, ani ty jsem úplně necítil. Leccos zabíjí i nepřiměřeně dlouhá stopáž. Každopádně Joffé, který je dnes na režisérské židli spíš k smíchu, tehdy docela válel. 70% (21.11.2016)

Na The Killing Fields jsem se velice těšil a to ze dvou důvodů, prvním bylo zdejší vysoké hodnocení, jak již napsal Enšpígl "Pětihvězdičková palba", která by na pochybách nenechala snad nikoho a za druhé také to, že hudbu zkomponoval Mike Oldfield. Co se hudební kulisy týče určitě jsem nebyl zklamán, co se filmu samotného týče, byla první hodina celkem zdlouhavá, zobrazující období nepokojů v Kambodži (1973), které byly částečně zaviněny i díky kobercovému bombardování ze strany USA, které zabilo mnoho nevinných kambodžanů. Druhá polovina filmu ukazuje tvrdé podmínky v zajetí a snahou přežít, nesmyslnost i hrůzy války, ale hlavně sílu přátelství a naději, kterou přátelství přináší. 70% (13.10.2013)

Roland Joffé byl v polovině 80. let na vrcholu sil a z Vražedných polí je to hodně cítit. Patosem a naléhavostí prodchnutý dvoj-příběh amerického novináře a jeho kambodžského kolegy, který je ponechán na pospas zuření rudých Khmérů v 70. letech, má zcela jasné mravní poselství, které kupodivu mnohem více než nepochopitelný fanatismus Rudých Khmérů žaluje tradičně empatickou americkou zahraniční politiku. Nejsilnější zbraní Vražedných polí rozhodně není celkem jednoduchý a přímočarý příběh, ale atmosféra a dokonalá evokace doby, kdy Západ utíkal a rudí se blížili k Phnompenhu z rýžových polí. Jedním z vrcholných okamžiků Joffého režie je vícevrstevná zpětná reflexe událostí – dokument pouštěný z videa, zoufalé oči Sama Waterstona a tklivá Pucciniho árie Nessun Dorma. Mocné. Tak mocné, že ani závěrečné Lennonovo "Imagine" nemůže momentu uvědomění nesmyslnosti, bezpráví a bezvýchodnosti konkurovat. Z mého pohledu mohl být film klidně o pár desítek minut delší, pasáže z tábora Ankhy jsou totiž pohlcující a neobyčejně zajímavé. Bohužel také torzovité, příliš úsečné a místy zbytečně tezovité (opravdu "flashová" epizoda s chlapečkem). Ačkoli se podobně jako např. ve Stoneově Četě jedná o film doslovný a manipulativní, téma i provedení představují lahůdkový zážitek, který jsem prožil v diváckém tranzu. Styl, jakým Jaffé nezúčastněně inkorporuje utrpení a brutalitu do děje, odráží něco z chladu a nezúčastněnosti čoček a objektivů masmédií... a právě proto zní jako zoufalý výkřik. Určitě ne bezchybný film, ale nepochybně silný divácký zážitek pro každého, kdo se zajímá o rudé totality. (25.06.2007)

Hrozné, čo si musel pán Haing S. Ngor vo svojom živote pretrpieť, a aj napriek tomu mu na konci filmu nezmizol úsmev z tváre. Obdivuhodný človek, škoda, že už nie je medzi nami. Jeho útrapy si len ťažko predstaviť, a to i v čase vojny, pretože tie tu už zďaleka presahujú hranice stanovené štandardami konvenčného vedenia vojny. Išlo o prachobyčajné mučenie a koncentrák. Polpotovský režim bol vôbec jeden z najhorších v celej histórii, hranice beštiality sa tu opäť raz o kúsok posunuli. Čistá absencia zdravého rozumu, o citoch ani nehovorím, to slovo tu v tomto ponímaní vyznieva smiešne. Vo filme bola vypovedaná jedna pekná myšlienka, ktorá dokonale vystihla príčiny tohto konfliktu - Američania nás využili a potom nás v tom nechali. A to je žiaľ bežná veľmocenská praktika i dnes. Len rozrýpať, dokašľať a potom si ledva zachrániť vlastné zadky. V prípade Kambodže však nezlyhali iba USA, ale aj celý svet. Kedy sa už konečne poučíme? Čo sa týka toľko spomínanej hudby, tak mňa narozdiel od ostatných až tak nenadchla, iba pár pasáží stálo za to (hlavne pri konci). Zvyšok mi miestami trochu potrápil uši, ale dalo sa to pretrpieť. Tiež by som trocha skrátil stopáž, dej v niektorých scénach už začínal byť trocha úmorný a zbytočne natiahnutý. Celkovo však veľká spokojnosť. 80/100 (08.12.2016)