Mise

První a druhá půle filmu spolu souvisí jen úzce, obě jsou však úžasné. Ta první ukazuje osobní příběh viny a pokání, cestu ze tmy do světla, která jako by ztělesňovala samu esenci Duchovních cvičení sv. Ignáce Loyoly. Druhá polovina se odehrává v širším plánu a věrně líčí skutečné osudy jezuitských misií v Paraguayi, jež se staly obětí mocenských her evropské politiky. Postoje představitelů církve k tomuto bezpráví jsou ukázány komplexně a mají zde svá zosobnění: od biskupa, který ví, že bude muset obětovat misie ve jménu přežití řádu a udržení moci Vatikánu, ale zároveň trpí pod tíhou zodpovědnosti, přes idealistického kněze, který odmítne poslušnost představeným i otevřený boj proti mocnostem tohoto světa (věda, že by se tak zpronevěřil svému povolání) až po jezuity, kteří nakonec vezmou ve jménu spravedlnosti pušku do ruky. Je to film, o němž se dá nejen dlouho přemýšlet, ale který je díky výtečné hudbě, kameře a výpravě pastvou i pro smysly. (06.05.2006)

Som na vážkach. Prvá polhodina je pôsobivým vykreslením rozpolteného otrokára De Nira, ktorý po tragickom čine hľadá útočisko vo viere a vydáva sa na strastiplnú púť s jezuitmi. Po chvíli sa však začína rozvíjať rovina politicko-náboženskej šachovnice, pánbíčkárstvo sa odsúva na vedľajšiu koľaj a oťaže prevezme dedičstvo intolerancie a krvavej histórie dobývania Južnej Ameriky. Vďaka tomu je celý scenár rozpoltený a preskakuje z motívu na motív, pričom je prvá polovica príbehu nekompatibilná s tou druhou takmer vo všetkých ohľadoch. Čo je vzhľadom k hereckým výkonom a jednému z najkrajších Morriconeho soundtrackov, ktorý bezpečne chytí za srdce, veľká škoda. 70% (02.01.2014)

Hodně emotivní snímek o tom, jak si pár Jezuitů užívá dočasnou idylku s domorodými indiány a snaží se je "domestikovat". Nejvíc na mě zapůsobila scéna, jak se De Niro vydal na tu jejich misii formou poutní cesty, aby dosáhl pokání a katarze. Určitě v tom sehrála roli i hudba, ale to jak se očistil a naprosto sesypal, přišlo mi to jako nejsilnější scéna celýho filmu. A taky se mi líbil ten nenápadně vylíčenej vztah toho mladýho domorodýho kluka, co si De Nira oblíbil a všude ho pak doprovázel. A Morriconeho soundtrack je boží. (20.03.2017)

Hudba Ennia Morriconeho Misii samotnou předchází a já jsem se k ní dostal dlouho před filmem a k mému překvapení se stala dlouhodobě jednou z mých vůbec nejposlouchanějších záležitostí. Překvapivě proto, že ona hudba nepatří zrovna k té, která by mě nějak zaujala na první poslech. Moje první reakce byla dokonale chladná. Spíše jsem jí z důvodu její dobré pověsti dal opakovanou šanci a vlastně ani dnes nemůžu říct, že bych k ní měl nějaký vyloženě pozitivní vztah, spíše mě prostě přitahuje, že si jí musím stále pouštět. Je to zvláštní. Film samotný na mě zapůsobil podobně chladně jako prvně hudba a měl na mě spíš efekt vzdělávací. Jak tak nad tím přemýšlím, jak hudba tak film se mě moc osobně netýkají z důvodu, že příliš dají na očividnou krásu, obojí nemá čmouhu. I přesto, že ve filmu jsou vraždy a smrt, působí to jakoby vznešeně, ctnostně. Takový styl mi nesedí, a proto si nechávám odstup. Jinak se mi s výjimkou několika okamžiků předpokládám do paměti nevryje film nijak silně, není na něm nic zvláštního. Snad až na okamžiky, které působily podivně, jako figurína mnicha ve vodě na začátku, či závěrečná bitva, která mnohdy spíše připomínala jakousi klučičí sranda bitku dvou znepřátelených chlapeckých gangů. I když její protagonisté mají možná větší nasazení a více bojují o své zdraví a život, než postavy tohohle filmu, které někdy vypadaly, jakože je jim úplně jedno, jestli umřou nebo ne (a nemyslím tím tu úplnou závěrečnou scénu u kostela (která by se dala použít jako instantní zvedač hodnocení), ale hlavně tu předtím na řece). (09.02.2010)

Konečně jsem viděl Misii, dlouho jsem ten film chtěl vidět a byl jsem hodně zvědavý, co se mnou udělá jeho zhlédnutí, když je tak vychvalovaný. A tak se i stalo. Bylo to téměř epicky dokonalé, i když neradostné vyprávění. Již od prvních úžasných záběrů kamery zahrnuje příběh diváka neopakovatelnou malebností pozoruhodných obrazů a zvuky dunících vodopádů amazonských pralesů rovníkové oblasti Jižní Ameriky. Mimo jiné převážná většina scén se natáčela v deštném pralese Amazonie na kolumbijském území. Volně převyprávěné pojetí tragedie nevinných indiánů je srozumitelně čitelná i pro laika dějepisu. Režisér Roland Joffé mistrovsky pracuje s dobovými reáliemi, kde žádný detail není ponechán náhodě. Když hovořím o kvalitách filmu, nelze se nezmínit, že jde o příběh se silným teologickým a emociálním podtextem, který z mého hlediska hodnotím velmi pozitivně. Protože přináší i zamyšlení nad věčným zápasem dobra se zlem. A i když závěrečný boj je nevyhnutelný a tragický, lze říci, že v celém příběhu lze najít i jistou hlubší sdělnost. Nicméně špetka fakt neuškodí. Na pomezí tehdejší Paraguaye, Argentiny a Brazílie v šestnáctém a sedmnáctém století jezuité díky své přívětivé misijní činnosti získali pro katolickou víru mnoho indiánů. Jeden z mnoha důvodů zničení misií byl ovšem také slušně prosperující koloniální obchod jezuitského řádu samozřejmě za účasti pokřtěných indiánů, který silně konkuroval tehdejším španělsko-portugalským obchodníkům. A nyní konečně k tomu hlavnímu, nezbývá než dodat, že sám za sebe se přiznám, že závěr filmu téměř vyvolal slzu v oku. (01.08.2011)