Hra na pláč

Po dlhsej dobe som si pustil znova tento môj oblubeny mix romantiky dramy a trochu aj thrilleru. V minulosti ma na nom stvala len jedna vec a to Stephen Rea, ktory mi ako hlavny hrdina nebol prilis sympaticky. Ale zrazu mi prestal vadit a behom filmu pôsobi strasne láskavo, ako ho opise aj jedna postava. Mne strasne pripominal môjho oblubenca Tima Rotha, tak mozno Stephenovi pridem na chut aj v inych filmoch. A ak nie, tak v tomto filme som si ho uz oblubil a nemam najmensi problem sa vcitit do dilemy, ktoru behom filmu bude musiet riesit. Film je hlavne zvlastnou romancou v ktorej viacere postavy maju svoje tajomstva, ktore ich vyznamne ovplyvnia. To neustale predavanie si ulohy trpitela mi pripominalo dalsi skvely film s podobnou tematikou a to Cronenbergov M. Butterfly. Tentokrat sa ale dockame adekvatneho happyendu. Alternativny zaver so svojou snahou o absolutny happyend vyznieva strasne trapne a nevierohodne. Je evidentne, ze ho natocili na natlak studia a herci tam prehravali tak nasilu az to pôsobilo, ze si zo svojich roli robia srandu. Od Neila Jordana som videl niekolko filmov a ziadny z nich ma vôbec nebavil. O to viac ma fascinuje ako mu tentoraz vsetko dokonale zaklaplo. Okrem perfektneho scenara sa vyznamenali hlavne herci. Môj oblubenec Forest Whitaker tu ma len par minut v uvode, aby sa predviedol, ale aj na tak malej ploche si dokaze ziskat divakove sympatie a nasledne vas bude este dlho mrziet ako dopadne. Stephen Rea napriek tomu, ze je na vine jeho smutneho osudu nevyvolava v divakovi nenavist, ale skôr lutost nad tym, do coho sa zaplietol. Film ale ziskava poriadne grady grady akonahle sa na scena objavi famozna postava Dil. Nominacia na Oscara pre tuto osobu bola zasluzena a ja som jej tajomstvo zhltol aj s navijakom, ked som film videl prvykrat. A jej vykon nie je o nic menej pôsobivy ani ked uz poznate tajomstva vsetkych postav. Pre mna to je o to viac fascinujuce. Chemia medzi Dil a Reaovym Fergusom je fenomenalna. Kazdy jeden ich vzajomny pohlad vyvolava iskrenie. Od chvile ked sa stretnu, tak sa rozputa môj oblubeny zaner osudovej romanci u ktorej cely cas viete, ze nebude mat stastny koniec a o to viac si vychutnavate ich spolocne chvile. Nastastie toto je jeden z tych pripadov, kedy sa urciteho happyendu dockaju a nepôsobi to nasilne ale prirodzene. Okrem ustrednej trojky stoji za zmienku este vtipny barman Jim Broadbent so skvelymi hlaskami. Hudba dokonale podfarbuje atmosferu a text piesni niekedy doplna samotny dej. Takze po rokoch som este spokojnejsi a davam plny pocet. Je mi luto len toho, ze sa Jaye Davidson vykaslal na herectvo. Aj v Stargate bol genialny. 10/10. (26.06.2018)

Pro mé hodnocení je klíčová postava Dil, respektive výkon Jaye Davidsona. Kdo má pro tohoto herce, v němž se talent a charisma spojily v přímo vražedné kombinaci, slabost, nemůže hodnotit nízko. Bez něj bych film možná hodila i do odpadu:) Zápletka naprosto šílená (ten, kdo jí vymyslel, si zasloužil buď Oscara nebo Bohnice), ale funguje, aspoň na mě jo. Její originalita a kouzlo (kterému hodně pomáhá i melancholická hudba Anne Dudley) jsou důvodem, proč zhlédnout tento zvláštně přitažlivý film. (25.11.2011)

Jedním z cílů a ambic filmu je seznamovat se světem, s kterým se běžně nesetkáváme nebo (v lepším případě) nikdy nesetkáme. Vždyť i Boy George zpívá: "Don't want no more of the crying game". A tak (raději) utečme od příběhu režírovaného IRA, a všímejme si následného vztahu dvou mužů: Ferguse a Joddyho, a Ferguse a Dil. Pro oba platí, že při poznávání jeden druhého se postupně mírní počáteční averze a zaujatost, a provedení chladnokrevné vraždy se stává takřka nemožným. Pozn.: Angličtina má poměrně dost idiomů spojených s pláčem: crying game, crying shame, crying time atd. Při překladu je třeba se trochu zamyslet. Hra na pláč asi nebude to pravé ořechové. (04.09.2015)

Crying Game je bezpochyby zaujímavý film, svojim spôsobom aj kontroverzný (čo mám rád)...Neviem čím to bolo, ale ten mix všetkého možného ma nechával chladným (áno aj pri TEJ scéne - Nunka odhalila všetko dopredu:)))...Skrátka fajn sa na to pozeralo, ale hlbšie dojmy nezanechalo... Teda pardon- tú úžasnú bájku o žabe a škorpiónovi si zapamätám! (12.11.2008)

Hru na plač stačilo vidieť raz, aby zostala v pamäti pevne ukotvená. Odvážim sa dokonca tvrdiť, že si to, až na pár detailov, pamätám veľmi presne dodnes. Po rokoch úpenlivého hľadania a striehnutia už teraz iba vyčkávam. Niet sa kam náhliť, bojím sa unáhliť. Exotické jedlo väčšinou sklame, ak je pre nedočkavosť a z náhradných surovín pripravené doma, rovnako, ako stará láska bude vždy lepšie chutiť v spomienkach, než pri opätovnom stretnutí v inom čase. Až takto citlivý je môj vzťah k Hre na plač a vôbec nemám pocit, že by to v prípade tohto filmu bolo prehnané. [100%] (02.01.2003)