Hra na pláč

První třetina filmu je tak neskutečně nudná a debilní, že jsem to tady zapíchnul a další pokračování si přečetl raději ve spoileru k filmu. Když si rukojmí a terorista začnou povídat o sportu, respektive když si jakékoliv dvě postavy v jakémkoli filmu (kromě sportovního, ale na ten bych zase nekoukal) začnou povídat o sportu, znamená to pro mě, že buďto scénáristovi došly nápady na další duchaplnou konverzaci anebo má v hlavě opravdu nasráno. Výsledek je pocit, že s tím zbytečně ztrácím čas. Oprava: Nakonec jsem to dokoukal, a musím uznat, že druhá část filmu už má trošku atmosféru, zejména teda ta scéna, když Dil ve žlutých šatech zpívá v baru... To jsem se málem udělal. Takže opravuji z * na ***. (15.04.2012)

Krásně pojmenovaný starší snímek mého oblíbence, obsazený mým neoblíbencem - no, myslím, že za zkoušku to stojí - řekla jsem si - bohužel, nestálo.... Tak hlavně - celou dobu jsem měla pocit, že postavy předstírají něco jiného, než k čemu nakonec dojde, nic na mě nepůsobilo opravdově (včetně Dil, kterou jsem prokoukla při prvním detailním záběru v kadeřnictví, takže překvapení se nekonalo), nefungoval pocit viny jednoho, ani oddaná láska druhého, tím padá i smysl celého příběhu a já odečítám jednu hvězdu za druhou, až mi zbývá jen jedna jediná - za hudbu. P.S. Nakonec mě nejvíc ze všeho zaujala biografie Jaye Davidsona, kterou jsem si díky Hře na pláč přečetla. (07.01.2012)

Umím si představit, že by někdo tento film mohl prezentovat jako "dva v jednom", protože on se opravdu skládá ze dvou na sobě téměř nezávislých filmů, které propojuje postava Foresta Whitakera. A v tom je právě ta sranda, když si představím, že někdo jde na tenhle film do kina, kdy se mu v první půlhodině představí jeden film a pak ve druhém filmu přijde šokující zvrat, který pokud nevíte, co je, tak vám ho kazit nebudu. Ale donutí vás přemýšlet nad vším, co jste doposud viděli a klást si otázky, které nemusí být dvakrát příjemné a pro tohle mám rád filmy. Druhá projekce napoví víc, ale už teď můžu tomuto nezvyklému filmu dát s klidným svědomím 80 %. (29.12.2014)

Je to zvláštní: neviděla jsem jediný film Neila Jordana, ze kterého bych nebyla úplně nadšená, ale přeci jen mi tam vždycky něco chybí k tomu, abych mohla dát s čistým svědomím 5*. Hra na pláč je skěvlý film, o tom žádná, a vsadím se, že ve své době musela vyvolat solidní poprask, kór v nábožensky upjatém Irsku. Scénář nemá sebemenší vadu, herci jakbysmet (obzvlášť zbožňuju ten mírně smutný výraz Stephena Rea, ten chlap je neskutečněj), režie bravurní (aspoň do té míry, co to můžu jako laik posoudit). Ale něco mi nesedí na příběhu, na tom, jak se odvíjí - asi se do mě dostatečně nezažral, každopádně nemůžu říct, že bych s to nějak prožívala, jako kdyby mezi mnou a postavami pořád stála nějaká clona. A v tom je právě ten háček - u takovýho příběhu bych to prožívat měla. Teď se ovšem nabízí otázka, jestli je to moje vina, nebo vina filmu... (17.09.2010)

Jako nechápu vůbec tady to hodnocení. Jordan není Almodovar, Jordane už to netoč, nejde ti to. Stejně jako Breakfast on Pluto. Dlouhou dobu jsem se na tento film těšil, hlavně taky kvůli Foresta. První půle kde figuroval ještě nebyla špatná, ale už tehdy jsem čekal co bude dál. Ale to co mi Jordan nabidnul mělo znamenat co? Láska zabijáka IRA s tranďákem? Absolutně mimo, nudil jsem se velmi, emoce a city to ve mě nevyvollo žádné. Nicméně Davidson je šílený, on je fakt skoro baba, nebýt toho hlasu, tak bych snad byl tím pinďourem překvapený. Dvě hvězdy za Foresta a Davidsona, jinak zbytečný film. (15.03.2009)