Hra na pláč

Extrémně nevyrovnaný počin. Dva poměrně soběstačné celky - stockholmský syndrom v Irsku a lehce almodovarovská londýnská romance - by mě bavily odděleně, jejich spojení ale nedopadlo moc dobře. Filmu by určitě slušelo, kdyby byl roztříštěn na několik povídek, mnohem lépe bych se smiřoval s výkyvy nálady a rytmu jednotlivých fragmentů. Takhle tady máme trochu akce, trochu srandy, trochu romantiky, trochu psychologie, sem tam pindík, sem tam krev. To vše v nemastném-neslaném obalu Jordanovy podprůměrné režie. Meh. (05.08.2013)

Umím si představit, že by někdo tento film mohl prezentovat jako "dva v jednom", protože on se opravdu skládá ze dvou na sobě téměř nezávislých filmů, které propojuje postava Foresta Whitakera. A v tom je právě ta sranda, když si představím, že někdo jde na tenhle film do kina, kdy se mu v první půlhodině představí jeden film a pak ve druhém filmu přijde šokující zvrat, který pokud nevíte, co je, tak vám ho kazit nebudu. Ale donutí vás přemýšlet nad vším, co jste doposud viděli a klást si otázky, které nemusí být dvakrát příjemné a pro tohle mám rád filmy. Druhá projekce napoví víc, ale už teď můžu tomuto nezvyklému filmu dát s klidným svědomím 80 %. (29.12.2014)

Podivný film a to hned z několika důvodů. První polovička(možná spíše třetina) se odvíjí v duchu filmů, v kterých IRA unese někoho a žádá za něj někoho. Vyvine se z toho přátelství dvou muž, z čehož jeden má brzy zemřít. Druhá část je o snaze věznitele odcestovat do Londýna a poznat tu ženu, o které tolik básnil muž, který strávil své poslední okamžiky s ním.Vše je tu jinak než vypadá a celé je to, na můj vkus, příliš naplánované a čitelné. Jak si tak všímám, mnoho lidí zde bylo překvapeno jedním zásadním zvratem, který mě však byl od první chvíle jasný(asi záleží na vnímavosti). Bez této "třešničky na dortu" není Hra na pláč ničím výjimečným. Neil Jordna je zvláštní režisér, od kterého divák někdy neví co čekat a to trochu sráží jeho nepopiratelnou kvalitu (v některých filmech to nelze popřít, viz. např. Interview s upírem). Hra na pláč není filmem pro každého, své diváky si rozhodně najde, ale 89% na čsfd neodpovídá skutečným kvalitám tohoto snímku. (04.12.2007)

Hodne povedeny film, ktery se da rozdelit do dvou casti. Prvni cast jako minimalisticke drama s rukojmim britske armady s vybornym Whitakerem v hlavni roli. Druha cast se venuje clenovi IRA Fergusovi, ktery jde po stopach zajatce, snazi se vyrovnat se svou minulosti a zamiluje se do trochu zvlastni zeny:-). Slusne a netradicni drama. (31.12.2012)

Vybavuju si jen jeden film, který měl podobně bizarní zápletku jako Hra na pláč a to je Prolomit vlny od Larse von Triera. Z důvodu prozrazení samozřejmě nebudu zacházet do detailu, ale něco k tomu řeknu. Únos a následné sbližování hlavních hrdinů vypadá na slibně rozehraný thriller. Následně děj dostane nečekaný spád, který ale dějovou linku přetočí tak zvláště a netradičně, že mně to skoro vyrazilo dech. A to nekecám. (22.03.2013)