Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

"Jeanne Dielman" představuje kinematografický paradox, protože diváky nutí koukat na to, před čím obvykle k filmům utíkají. Strnulé kompozice zpřítomňují obyčejnou každodennost v celé její hrůzné nezajímavosti a ubíjející nicotnosti. Titulní žena, do jejíhož nitra nemáme sebemenší vhled, ukazuje, jak veškeré naše počínání, když je oproštěno od našich vnitřních hlasů a myšlenek, se zvenčí jeví jen trudnou bezduchou rutinou. Chantal Akerman zviditelňuje neviditelné a přehlížené úkony, které se váží k maximě starání se, aby vše bylo jak má - samozřejmě podle druhých a pro druhé. Brambory se samy neoloupou, nádobí se samo neumyje, postel z gauče sama nevyjede ustlaná, ráno nejsou boty naleštěné samy od sebe a i ten ztracený knoflík se na kabátu znovu neobjeví jen tak. Somnambulní vyprávění podněcuje touhu po vzpouře, vymanění se z diktátu genderově vnucené role. Jenže život jde dál a je každou vteřinu stejně neúprosný a bezvýchodný. Chtělo by se říct, že jsme už dávno jinde, že domácnost a vaření už jsou sdíleným polem mimo obstarožní genderový diktát, ba dokonce, že si to i umíme užívat - vždyť to může být lifestyle i základ hvězdné kariéry. Jenže stejně tak nám tato filmová exkurze na odvrácenou stranu Mimibazaru může ukázat, že v absolutním jádru se za padesát let změnilo pouze to, jak si ono starání se podmanil a pro své potřeby transformoval kapitalismus, nebo jak máme méně prostoru na přemýšlení o naší každodenní rutině. Děsivost předkládaného světa vychází především z totální absence rozptýlení a odevzdané apatičnosti. Ale vážně se to tolik liší od naší současnosti, která je sofistikovanější pouze v tom, jak nám konstantní rozptylování pomáhá nevidět skličující nicotnost naší existence a přijatých rolí? Ne náhodou nám reklamy říkají: "Až se ti promítne tvůj život, ať je na co koukat." Chantal Akerman nám naopak dovoluje koukat 202 minut zdánlivě na nic. Ale díky jejímu záznamu obyčejných domácích úkonů dostáváme šanci vymanit se z překotné snahy vstřebávat nové vjemy, hrát přivlastněné několikanásobné role a nechávat se naplňovat konzumem. Můžeme se dokonce přistihnout při tom, že paní Dielmanové vlastně závidíme její chvíle apatické nudy. Zatímco ona čeká na to, až se zazvoněním zvonku či lomozem klíčů v zámku bude moci naplnit svou vsugerovanou roli, my jen rozptylujeme naše myšlenky ve smogu médií a sociálních sítí. Navzdory cynickým a přemoudřelým očekáváním během těch tří dnů kondenzovaných do tří hodin filmu paní Dielmanová naplní jednu z podstat feminismu. Vyburcovaná viděnými i jen tušenými okolnostmi (Akerman mimo jiné drásavě formuluje hororový rozměr vřeštění nemluvněte i rozšiřuje Pantheon nelítostných filmových záporáků o bábu, co hrdince zasedla její obvyklé místo v kavárně) vykročí z ulity přijaté pasivity a začne jednat. Jenže katarze a osvobození zůstávají i tak jen chvilkovým rozptýlením. I další den budou za okny jezdit auta a ty řízky se samy neusmaží. No, tak zase zažeňme chmury nějakým šprochem a zpátky ke strojům aneb jak se říká na ČSFD: 87 % a hvězda navíc za ručník. (14.01.2023) (méně) (více)