Jeanne Dielmanová, Obchodní nábřeží 23, 1080 Brusel

Splněný sen každého neorealisty. Přestože se v něm neustále něco děje (vaření, uklízení, prostírání, pletení), film postrádá dramatickou zápletku v obvyklém slova smyslu. Není akční ani orientovaný na cíl, neobsahuje vnější konflikty. Sestává víceméně ze scén „mezi akcí“, které by z klasického narativního filmu byly vystřiženy. S hypnotizující cykličností se v něm opakují stále tytéž úkony. Těm je také podřízeno pojetí prostoru a času. Záběry jsou většinou tak dlouhé, jak dlouho trvají činnosti Jeanne. Ona určuje rytmus filmu. Uzavřený časoprostor domácnosti je rozšířením její osobnosti, které se oproti mužským hrdinům nesnaží překonat a zničit, ale naopak jej s masochistickou pokorou přijímá. Přestože zaměnitelnost jednotlivých dnů posiluje naše přesvědčení, že ve výsledku k ničemu nedojde, když Jeanne Dielman uchopíme z opačného konce, můžeme ji napodruhé sledovat jako film, v němž se tři hodiny střádá přetlak, který bude muset nějakým způsoben ven. Radikální závěrečné gesto je třeba chápat z perspektivy druhé vlny feminismu, pojímající tělo jako zbraň, ztotožňující osobní s politickým. Tedy nepovažovat hrdinčin čin za pouhý důkaz toho, že jí z cyklicky opakovaných domácích prací hráblo. Minimalistický styl frontálně snímaných, symetricky komponovaných, dlouhých a statických záběrů, vyprázdněných monologů (které mají především rytmizační funkci, svým obsahem toho moc nesdělují) a mizanscény, v níž hraje roli sebenepatrnější změna, neslouží oproti filmům od Bressona nebo Dreyera k vyprávění příběhu s duchovním přesahem. Duchovní přesah je přesně to, co v životě Jeanne Dielman chybí. Zatímco pro ni je každodenní rutina ubíjející, film díky neměnnému rytmu a záběrovým kompozicím, jejichž vyváženost zavání stejnou obsedantní potřebou řádu, jakou potřebuje Jeanne, získává hypnotizující ráz. V záběrech si postupně začneme všímat barev, světla, souhry horizontálních a vertikálních linií, rozmístění objektů. Význam získává každý pohyb, každá změna úhlu. Na změny nás tak režisérka nemusí upozorňovat střihem nebo dramatickou hudbou. Každé narušení řádu se v prostoru s podobně pevnými pravidly stává vzrušujícím a nejnapínavější scénou filmu může být ta, ve které čekáme, zda se převrhne a vylije láhev s mlékem, jejíž stabilita byla narušena. Podobně křehkou stabilitu a potřebu jejího narušení pak na jiné úrovni tematizuje celý film, který vydá za několik feministických esejů. 90% (20.12.2015)

Není to nějaký krásný film. Má to co dělat s realistickým malířstvím a fotografií, ale stěžejní pocit je jako u prvních filmů Michaela Hanekeho (není divu). O Jeanne, jestli se tak ústřední postava jmenuje (nikdo ji ve filmu takto neosloví, pokud se nepletu), víme, jaké je její jméno, přesná adresa (obojí díky názvu) a že je "odpudivá" (podle toho, co dělá a jak všechno dělá: nejen zdlouhavě, ale i zbytečně, nudně, špatně, no, je to k vzteku). Jestli film míní jen zobrazovat, jak ženám zabere celý den, než obstarají všechny domácí práce, úkoly, všechno pořídí (pošta, opravna obuvi, obchody), je nasnadě, že se právě proti tomu bouří divákova mysl při sledování nejvíc. Přičemž s ním pravděpodobně lomcují osobní vlastnosti a zlozvyky: závist, netolerance, netrpělivost, touha radit, nechápavě kroutit hlavou. A připravuje si množství otázek: Proč (ona) tak ztrácí čas? Proč vše na večer chystá hned ráno? Proč teď? Proč vůbec? Proč se nejde nejdřív třeba projít? Proč si nepustí ke svým činnostem rádio? Pro nenapíše báseň? Proč třeba nemá doma kočku? Proč neudělá něco jinak? Ale nemá komu - postava se ven (zpoza čtvrté stěny, ze světa filmu) nedívá. A tak z toho všeho plyne nechuť a zavržení takového stylu života, který (ona) vede. Zvláštní je, že Akermanové snímek nemůžeme zcela přiřadit k těm filmům, které zachycují určitý časový výsek bez redukcí, bez výpustek, nebo to úspěšně sugerují: tento film dává najevo, že akce pečlivě vybírá a pracuje velmi promyšleně. Ještě zvláštnější totiž je, že prvotní dojem nahodilosti v tom, co sledujeme bez redukce a co ne, je překonán údivem nad tím, v jak motivované skryté drama, temný film, v němž hraje určitou roli právě náhoda, se průběh vyvíjí. (Temný film jako Peníze od Bressona, 71 fragmentů chronologie náhody od Hanekeho, Aurora od Puiua). Ne pohyb kamery, ale statický rám, aby vynikla pozice voayeristického diváka, který se dívá do soukromí a měl by se stydět. (Viděno v kině, v cinematéce ve Stockholmu, 2011.) (13.04.2011)

Alfred Hitchcock raz povedal že dobrý film je ako život, z ktorého sú vystrihnuté nudné momenty. Chantal Ackermanová na to išla v Jean Dielmanovej voči klasikovmu návodu zjavne alternatívne. Podľa nej vyzerá skvelý film ako život zložený len z nemej nudy, osamelosti a utrpenia. Oživenie ponúkajú detailné prípravy kávy, sekanej, rezňov a tak. Hlavná hrdinka sa celý čas tvári ako stále prítomná tragédia. So synom si zjavne nemajú čo povedať a tak najčastejšie spoločne mlčia a jedia. Syn síce neustále číta, ale ich malý byt je takmer bez kníh. Mať sa na slabo platené účtovníctvo zjavne vyflákla, pretože lukratívnejšou sa stalo jej poobedné prostituovanie. Veď prečo nie? Forma videoartového rámcovania záberov zaujala. Lenže to, čo je zaujímavé v polhodinovom experimente a popozeranie cez rôzne inštalované obrazovky a kukátka kdesi v galérii sa v celovečernom filme stáva útrpnou tortúrou. Ktorú nezachráni žiadne záverečné gesto, ako symbol nahromadenej tenzie z monotónneho kolotoča samoty, nemoty, nudy a útrpného úškľabku. Uniká mi zmysel takéhoto typu filmov. Až teda na ten často pertraktovaný: "My intelektuálni filmári tu nie sme pre divákovu zábavu ani poučenie. My sme tu preto, aby sme naše depresie, psychózy, utrpenia  a paranoje svojou tvorbou čo najúčinnejšie preniesli na diváka." Tvária sa pritom, že do nich v skutočnosti vtĺkajú rôzne ich práve aktuálne a propagované izmy. (13.06.2021)

,,Tak jako písek v přesýpacích hodinách ubíhají dny našich životů..." Člověk má ve svém životě k dispozici asi 650 000 hodin. A více než tři z nich si od vás vezme Chantal Akerman, aby vám ukázala ženu, co vaří, pere, uklízí... a zanechá vás s myšlenkami typu ,,ach jo, co já jsem mohl za tu dobu všechno stihnout - souložit, jít na dobrou večeři a nebo si aspoň sám doma uklidit - to by mělo aspoň nějaký smysl!". Při důkladném sledování tohoto snímku jsem byl proto místy až naštvaný. Camus ve svém eseji Mýtus o Sisyfovi popisuje v jednom odstavci moderního člověka, který jede z práce domů tramvají a náhle si uvědomí, že život nemá žádný smysl. Akermanová na obdobné téma potřebuje 190 minut, což od ní působí skoro jako schválnost. Film mohl trvat hodinu, dvě, pět nebo třeba osmnáct hodin a troufnu si říct, že efekt by byl vždy podobný. Tak proč je to tak hrozně natažené? Je to snaha o jakousi hypnózu? ,,Takový film nikdo předtím nenatočil!" říkají o Jeanne Dielman mnozí filmoví fajnšmekři. Ano, ale nikdo nenatočil v reálném čase ani příběh člověka, co jede vlakem z Prahy do Brna a šťourá se přitom v nose. Znamená to, že ho musíme natočit? Uf. Poté, co jsem si tu vylil žluč, musím nicméně přiznat, že přeci jen v tomto snímku je cosi, co se mi líbilo, co mě provokovalo, jakási podivně tísnivá atmosféra, která může za to, že jsem na něj dlouho musel myslet a druhý den jsem o něm každému vyprávěl. Věci, které v "normálních" filmech nevidíte (čekání na výtah, fronta na poště, škrábání brambor) tady tvoří veškerý děj, což divákovi poskytne úplně jiný zážitek, než na jaký je v kině zvyklý. Stačí aby Jeanne upadl brambor a leknete se. Přeteče mléko a je vám z toho úzko. Film zajímavým způsobem zkoumá frustrace moderního člověka, ale například i voyeurismus (diváci x minut sedí a koukají na ženu, co sedí a kouká). Nicméně i přes tyto zajímavé zážitky, které mi snímek způsobil, si ho nejspíš už nikdy nepustím. Platí totiž to, že jde spíš o zajímavý experiment, než o srdeční záležitost. Není to ten druh filmu, kvůli kterým se z obyčejných lidí stávají cinefilové... (01.06.2016)

Akonáhle sa tento film objavil na čele rebríčka magazínu Sight and Sound, vedel som, že si ho musím v najbližšej dobe pozrieť. Čo ma na filme najviac zaujalo, je mizanscéna, ktorá je akoby ďalšou postavou filmu. Dej sa dohráva väčšinou v jednom byte, ale jednotlivé izby sú riešené takým spôsobom, že divák na tú farebnú škálu tak skoro nezabudne. Aj takéto rozhodnutia dokážu urobiť z diela filmovú klasiku. Príbeh sleduje tri dni v živote hlavnej hrdinky, ktorá zdieľa život v jednom byte so synom. Väčšinou sú ukazované len situácie typické pre život ženy v domácnosti ako chystanie jedla či upratovanie. Na živobytie si zarába ako prostitútka v domácnosti, to aj vidíme, keď každý deň prijíma mužských zákazníkov. Na prvý pohľad sa môže zdať, že jednotlivé dni sú rovnaké, no nie je to tak, to, že sa s hlavnou hrdinkou niečo deje, vidíme na malých odchýlkach, ktoré narušujú jej rutinu, až to tragického vyvrcholenia tretieho dňa. Môžeme nadávať na vražednú dĺžku filmu, ktorý má takmer tri a pol hodiny, no ja budem tvrdiť, že si ho treba pozrieť, lebo je tam mnoho zaujímavých situácií a filmárskych riešení. Povedal by som, že Jeanne Dielman je zaujímavým príspevkom do žánru pomalého kina. (30.03.2023)