Každý mladý muž

Slovy M. Viktoříka z JAR, Izra a Izra a Izrael, já tam nebyl na vojně a nic neviděl...... První povídka byla nuda bez obsahu - chápu, že o tom, jak spolu dva lidi nedokážou mluvit kvůli hierarchickému rozdílu, je asi hlavní myšlenka, ale i tak ji mohl režisér pojmout o kousek zábavnější formou (takže dost často pomohlo kouzelné tlačítko FW). Druhá ze cvičení je trochu živější a tu a tam i vtipná, ale pořád ne dost, abych nepřetáčel. Takže vojín Juráček! Tudy ne! (pozn. komentář od jednoho z uživatelů "esence československé nové vlny" mi přijde docela přesná, akorát já to nemyslím jako pochvalu). (11.08.2010)

Zcela průměrný povídkový film. Nebudu hodnotit přehnaně dobře jen kvůli tomu, že jeho autorem je jedna z výrazných postav tzv. České nové vlny a že v povídce první má štěk v té době ještě roztomile mladý budoucí prezident Václav Havel. Suma sumárum: Každý mladý muž sice myslí jen na ženy, dá se o tom točit ale i výrazně zábavněji... (03.12.2013)

Juráčkovi dávám pět za všechno, ale nejen kvůli tomu, že to točil geniální Juráček, ale prostě proto, že tohle dvoupovídkový nic je podle mě věrohodným vystižením absurdity a marastu vojenské služby a pocitů, které z níJuráček měl. Smysl tohoto filmu byl ukázat a vsugerovat prožitý pocit zbytečnosti a absurdnosti, což se povedlo dokonale a ačkoli žijeme na stejný planetě, každý vnímáme věci rozdílně a často protikladně. (21.05.2009)

Pavel Juráček vytvořil neskutečně prázdný film, ať už ve smyslu dějovém, emocionálním či výrazovém. V první povídce – Achillovy paty – líčí putování dvou vojáků do nemocnice v Plzni a zpět. Zbytečné dialogy střídají ještě zbytečnější záběry. Narace je zde potlačena na minimum, tudíž nám nezbývá nic jiného, než pasivně koukat na sled náhodně poslepovaných událostí. Pocit odosobněnosti, neschopnosti navázat komunikaci, jde přeci jenom vyjádřit lépe. V druhé části – Každý mladý muž – režisér zabíhá do cvičení vojenské jednotky. Zde roztříštěnost jednotlivých epizod ještě více prohlubuje. Humorně snad můžou působit scény vojenského cvičení, ale to je přeci jen na Pavla Juráčka trochu málo. Jednotlivé promluvy mezi postavami drží pohromadě samotné prostředí armády a plánování taneční zábavy. Zamýšlená závěrečná humornost, nebo alespoň jakési tragikomické vyznění, nepůsobí nijak. (09.11.2003)

Ta vlast, ta žena, tu první se muž učí bránit zbraní, tu druhou dobývat něžnostmi, aby ji pak přefikl a měl s ní syny, kteří se budou učit bránit vlast, a dcery které budou dobývány něžnostmi, aby byly pak....Pseudo-umělecká agitka o tom, jak se v láskyplném lůně socialismu z chlapců stávají chlapi. Landovský s Vyskočilem chodí po městě, zatímco nám Juráček v druhém plánu ukazuje jejich zrání (sebevražda, hřbitov, nemocnice, ženy mladé i starší...); ač se zdá v míru nesmyslné hrát si na vojáčky, nepřítel nikdy nespí a připravuje se v skrytu vraždit a znásilňovat naši vlast a naše ženy. Nudné, strojené a natočené ve stylu socialistických týdeníků. (28.09.2010)