Postava k podpírání

Pavel Juráček byl zkrátka vizionář a unikátní osobnost. Jeho prvotina Postava k podpírání je plná absurdních situací a narážek na nejen tehdejší komunistický režim (jeho alegorické podobenství platí v jakékoliv době). Ve stejný den jsem četl i literární scénář (který se liší jen nepatrnými detaily oproti filmu) a poté si pustil film, který navíc obsahuje i vynikající hudbu Williama Bukovýho. Pavel Juráček měl velice osobitý a autorský styl psaní i natáčení, které potom naplno zúročil ve svém geniálním díle Případ pro začínajícího kata. (23.03.2016)

„Já vám nerozumím.“ Poněkud těžkopádné podobenství, které podle mě zůstalo někde na půl cesty. Někdy kamufluje až zbytečně moc, a zrovna u tohohle žánru by měl být divák, při určité znalosti historických reálií (pakliže není snímek určen jen a pouze dobovému lidu), schopen rozluštit těch narážek více, pak se až člověk ptá, jestli takový film byl více pro publikum, aby v tom rozpoznalo tehdejší situaci, nebo spíš pro lidi od cenzury, kteří by toho naopak měli najít co nejméně "závadného". Nepříliš vhodným příkladem k demonstraci mi přijde samotná Půjčovna koček. Ona je to blbost sama o sobě, takže když se hlavní hrdina ptá obyčejných lidí, zda neví, kde se nachází, nepůsobí to jako kolektivní ztráta paměti či neochota se k minulosti vyjadřovat, nýbrž jako naprosto dementní dotaz. Přestože je jasné, co Půjčovna koček představuje. Celkově několik zajímavých narážek, vtipný trik se schodištěm, ale na víc jak lepší průměr to ze svého pohledu nevidím. „Cholera-Mor-Mravenci, Trumanovi spojenci.“ (12.01.2013)

Jeden z nejodvážnějších projektů, co u nás kdy vznikl. Absurdní situace a hypnotické výjevy (ve stylu Kafky, i když nikoli pouze) skrz tehdejší režim dokreslují jeho zrůdnost. Postava k podpírání je jedním z prvních otevřených vyrovnání se stalinismem, a přitom jenom sekvencí v temné chodbě řekl skoro vše podstatné. Ten způsob využití myšlenkové zkratky si Juráček mohl dát patentovat, zvedá mu pak body i velký smysl pro humor. Mnozí mladí umělci se tváří jako srandisté, ale přitom všechno myslí smrtelně vážně; naopak Juráček se tváří smrtelně vážně a právě díky tomu si ze sebe umí vystřelit. Asi nemá smysl snažit se vše záběr po záběru pochopit a formalisticky popsat, tím by se ztratila velká část hry. Hold, každý si někdy připadáme jako hlavní hrdina a to ani nemusíme hledat půjčovnu koček.... (27.10.2005)

Moje zcela náhodné setkání s režisérským duem Juráček a Schmidt mne dokonale dostalo. Prostý příběh o vypůjčené kočce má v sobě vše. Jelikož zde již všechno padlo, včetně zdůraznění některých scén i replik, vše bych jen zbytečně opakoval. Jsem v údivu jak se podařilo během 38 minut v tomto podobenství poukázat na bezmocnost (a poslušnost) obyčejného člověka zcela svázaného byrokracií vládnoucího režimu, jehož jediným trochu agresívnějším výstupem byla věta: ,, Soudruhu, já si na nikoho nestěžuji, já jen nemám rád - když se ze mne dělá trouba. " A to vše spíše obrazovou formou s minimem dialogů. Stále častěji si uvědomuji jak šedesátá léta byla vrcholem našeho filmařského umění. --- Sám Juráček již za pět let po uvedení snímku poznal malost a bezmocnost občana i délky chodeb úřadů za normalizace a vydýchaný vzduch čekáren bez oken, včetně těch VB..... Tleskám. Nutno vidět! * * * * (04.01.2012)

Jistě není náhoda, že snímek vznikl ve stejném roce, jako se u nás otevřela první oficiální možnost, jak mluvit o Kafkovi a existencialismu díky památné konferenci v Liblicích. Juráček natočil film, na který by byla radost koukat pořád dokola a nacházet stále nové konotace a cesty výkladu. Hodně totiž záleží na tom, jak moc doslovně to chce člověk interpretovat ve spojitosti s dobou. Je zřejmé, že režisér do filmu některé prvky kultu Stalinovi osobnosti propašoval úmyslně (úvodní záběry na staré transparenty demonstrující jednotu socialistického tábora, záběr na původní místo Stalinova pomníku apod.). Ale chápat celý film jako metaforu života v komunistickém režimu by znamenalo ochudit jej o nadobecnější přesah. Masterpiece. (04.08.2015)