Případ pro začínajícího kata

Pavel Juráček byl skvělý scénárista nevšedních filmů (namátkou Ikarie XB1, Sedmikrásky, Konec srpna v hotelu Ozón), keré mají tu smůlu, že si je oblíbili kritici. Že na ně tvrdošíjně lepí nápis ART a hradbou školometských řečiček se snaží vyvolat dojem, že jsou to filmy pro hrstku osvícených nadlidí. Bohužel úspěšně, takže televize nemají odvahu ty filmy vysílat. Případ pro začínajícího kata má ke vší smůle ještě punc depresivní politické kafkárny a to je v očích většiny diváků rozsudek smrti. Proto je třeba dodat, že je kromě toho taky zábavný, hravý a hýřivě fantastický, aniž by tím svůj hlavní záměr jakkoli šidil - třeba při scéně u soudu jsem se smál a současně mi běhal mráz po zádech. V Gulliverově bloudění zemí Balnibarbi a létající Laputou si IMHO najde něco každý, kdo kdy vězel v osidlech jakéhokoli dogmatického systému "převýchovy". A je vcelku nepodstatné, zda to byl komunismus, fašismus, organizované náboženství nebo obyčejné školství. 80% (22.01.2007)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)

No z hlediska stranického zájmu to musím naprosto odmítnout... tedy socialistického zájmu, soudruzi... Tfuj! Toto je klasický příklad formalistického obžerství a hlavně, soudruzi! - existencionalismu... A co si budeme namlovat, ten Juráček kolem sebe vrší alegorie, ale jde mu hlavně o zesměšnění naší socialistické společnosti! ... takhle nějak snad reagovali někteří "zodpovědní" soudruzi, když byl tenhle naprosto kafkovsky absurdní, depresivně nepochopitelný, neobyčejný film uvedený do kin. Sled naprosto nesouvislých záběrů spojuje jen čím dál zmatenější a vystrašenější postava Gullivera, která se marně pokouší nalézt nějakou racionální a nakonec už jen jakoukoliv hodnotu, jistotu v onom zoufalém světě. Výjimečný snímek s hereckou smetánkou z Činoheráku, škoda režiséra Juráčka... 90% (20.11.2006)

Pokaždé, když to vidím znovu, propadám se do toho s čím dál větším zaujetím. Juráček, jenž by šel většinově označit jako člověk-hovado, by šel stejně dobře titulovat jako tvůrce-génius. Propojení (jedné z částí) Swiftovy klasické předlohy s nedostižnou rovinou Juráčkovy nedozírné fantazie a uměním snít tvoří ve výsledku strhující podobenství o náladě socialistické společnosti a proplouvání všemi nepřijímaného a nepochopeného jedince v toku všednodenní ideologie (viz. Juráčkův osobní kontrast: člen KSČ, ale komunista nebyl...). Vrchol filmového surrealismu i kina-absurdity, leč jako svítící příklad geniálního díla nelze Případ pro začínajícího kata zaškatulkovat do žádné konkrétní šablony. (24.02.2024)

U VÁS BYLA VÁLKA? - NE... PROČ? - PANE GULLIVERE, VY TOMU MOŽNÁ NEBUDETE VĚŘIT, ALE U NÁS TO DŘÍVE BÝVALO STEJNÉ JAKO U VÁS: MĚLI JSME UNIVERZITU... A KAMENNÝ MOST... A CIRKUSY...MĚLI JSME VŠECHNO, PANE GULLIVERE. VŠECHNO! - Absurdní dílo vzniklé v bývalém Absurdistánu. Počáteční snové poetično se rychle vytrácí a zůstává jen tíživá atmosféra, strach, nemožnost úniku, děj se stává souvislejší, jako by zreálněl. - JE MI LÍTO, PANE, ALE TO NENÍ SEN! - Asi bych nad tímhle filmem kdysi jásala a řvala nadšením. A dnes? Nedívala jsem se na to s takovým odlehčením a odstupem, jak by se mohlo předpokládat. Spíš jsem měla pocit, že se dívám na Absurdistán minulý z Absurdistánu nového, současného! Jedinou změnu vidím v tom, že absurdity dnešní jsou méně zjevné a nikomu absurdní nepřipadají. Obecní blb Vyskoč je nádherně hrzánovský! (23.09.2013)