Případ pro začínajícího kata

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)

Ztvárnění snu? Filmový dadaismus? Proházené pořadí scén? Šlo to celou dobu pozpátku? Nebo snad všechno tohle dohromady?!? Každopádně David Lynch hadr! Ne, samozřejmě, že můj výrok berte s obrovskou nadsázkou. :-D Patrně asi jeden z nejbláznivějších československých filmů a při akceptování tohoto experimentu jsem byl vlastně fascinován. Copak jste se v jiném filmu někdy setkali s myslícím strojem na ruční pohon? Já tedy v žádném případě a podobný film jsem ještě dosud nespatřil! Na první pohled přes ten totální "chaos" ovšem dle mě obsahuje mraky symbolismu a podobenství a když pohlédnu na rok jeho vzniku, tak mě ihned napadla kritika režimu či totalismu jako takového. Jakoby něco ve filmu bylo zakódováno či skryto. Váhal jsem jestli se dá snímek vůbec nějak ohodnotit, ale dám mu maximum, protože si to plně zasluhuje a zub času ho dělá čimsi kouzelným. Ona závěrečná scéna ve mě na něco zabrnkala a přitom nemám potuchy vůbec na co, což mi příjde velmi zajímavé: Obecní blb slyšel na jméno Vyskoč a vyvezl mě z Balnibarbské země. Tehdy se stalo, že jsem znovu upadl do rozpaku a obrátil se na onoho blba. "Poslouchej, Vyskoč, jdou ty hodinky pozpátku nebo se mi to jenom zdá?" Ale on namítl. "Co pořád máte prosím vás? Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?" (01.05.2014)

Definice člověka lapeného řádem nonsensu uvnitř absurdní existence. Jedinec coby alegorická oběť davu. Groteskně mrazivá zpráva o stavu ztracenosti, falzu světa. Čiré lidské plynutí odcizené symbióze vlastního vnímání. Mytologické struny kouzla tápajících. Fantaskní paralela, preludium na klávesách nekonečné surrealistické "výřečnosti." Svár zainteresované racionality, situace nepojmenovatelných exkurzů do "lakomé" mysli. Zrezivěla tenata prostého přemýšlení. Slyšíme, ale nechápeme. Vidíme, ale nejsme schopni interpretace. Absurdní výlet do přelévající se země nikoho a ničeho. Výsada oněch odpovědí, kterých se nám nedostává. Útěky myšlenkových pochodů do zašifrovaných konverzací. Jsme stvořeni k věčnému bloudění? Přání poznat tu krásu trvání, těch sytých okamžiků volnosti. Nebýt sami sobě na obtíž, nebýt katem prostého bytí. Buďte pozorní, ale nesnažte se pochopit úskalí lidského tápání. (17.10.2015)

Se Spalovačem mrtvol, Sedmikráskami a O slavnosti a hostech se jedná o o hvězdnou filmovou čtveřici filmů, které mohly vzniknout jen díky neuvěřitelné konstelaci podmínek, které se už později nevyskytly. Ty filmy ale nezůstaly uvězněny v době svého vzniku a srozumitelně a zřetelně promlouvají i dnes a budou promlouvat i za dalších padesát let. (10.01.2021)

Mnohem víc než u jiných filmů lituji toho, že jsem nečetl "předlohu", totiž Swiftova Gulivera - to by mi asi pro náležité docenění filmu hodně pomohlo. Znám z knihy jen nepatrné úryvky, které mě ale ohromně překvapily geniálním satirickým ostrovtipem a neuvěřitelnou nadčasovostí tohoto díla ze (jestli se nepletu) 17. století. K filmu samotnému: svým způsobem unikátní, scénicky moc hezky udělané dílo. Ohromně se mi líbil začátek, dokud je Guliver ještě v tom domě a mluví k divákovi jako vypravěč. Pak už jsem se poněkud ztrácel v rozbitém sledu metaforických, absurdisticky laděných scén. Jednotlivě jsem si je vychutnával, ale postupně jsem upadal do stále větší únavy, pokud jde o postižení celku. Ne že by společensko-politická výpověď nebyla zřetelná, ale prvoplánové politikum mi tady nestačí. Takhle vnímám Juráčkovo opus magnum jako vcelku méně zdařilé než Postava k podpírání, ačkoli závada může být "v mém přijímači". Rozhodně to stojí o několik pater výše než Každý mladý muž. Zvláštní je, že jakási topornost Juráčkova vyjadřování, kterou vnímám u všech těchto tří filmů, mi u Každého mladého muže připadá jako ryzí neumětelství vyrábějící paskvil, kdežto tady jako osobitý rys díla, u Postavy k podpírání dokonce jako "to pravé". Mimochodem, zaregistrovali jste v Případu pro začínajícího kata muže s kočkou v aktovce? Jo, je to on. PS: Děkuji Augovi za mimořádně přínosný komentář - referát. (25.03.2011)