Případ pro začínajícího kata

Lemuel Gulliver vojde za "pomoci" králika do krajiny Balnibarbi, ktorý nám vďaka sugestívnemu Juráčkovmu podaniu pripomenie fiktívny svet vo Wellesovskom Procese a Godardovom Alphaville. Podobne je aj Prípad pre kata divácky veľmi ťažkým filmom, kde je síce jasné, načo sa snaží byť alegóriou, lenže mnohé je podané značne nezrozumiteľnou formou. Je pravda, že sa táto téma v českej novej vlne dosť často opakuje, niet sa ale čo diviť, režiséri nevedeli, kedy sa situácia u nás zase "zhutní" a voľnosť tvorby bude znova iba vecou minulosti. Na prvý krát asi objektívne nehodnotiteľné, lenže Prípad vo mne nerezonuje takým spôsobom, ako spomenuté dva filmy, z ktorých som sa dokázal vysomáriť trochu viac a chcelo sa mi nad nimi premýšlať viac do hĺbky. VIDENÉ ZNOVA 11/19 Tak na druhý krát sa už divák cíti trochu viac aklimatizovaný, stále však bude mať dojem, že mu ešte niečo málo či viac uniká. A preto si vo svojom voľnom čase v blízkej či ďalekej budúcnosti nechá priestor na tretie, možno definitívne pozretie. (29.11.2013)

"To je tak krásný film, že by ho snad zakázal i Dubček...". (František Vláčil). Životní dílo jednoho skoro zapomenutého génia zničeného dobou a životní marností, v níž se ztrácí obyčejná krása bytí, najednou již nelze tvořit ani sdělovat, je strašně těžké, či dokonce nemožné, něco pevně uchopit a prožít...i když je vše na dosah. (10.12.2018)

Do detailu vyprecizovaná studie cizinectví, jehož zkušenost se rozšiřuje i prohlubuje s každým záběrem. Především sákne do řeči, z níž souběžně vyrůstají verše i fráze a která právě tak ovládá, jako selhává, a to především v těch nejosudovějších okamžicích. Hlasy se rozeznívají v labyrintu, který se neomezuje na tradiční reprezentace – stavby, ruiny, davy, dvojnictví –, ale zahrnuje i přírodu, což zvlášť skličuje, protože to jasně sděluje, že není kam uniknout (ani se nalézt). Otázka po snu je přirozenou reakcí na takové zbloudění: je onen chaos, který se člověka zmocňuje, jeho vlastním dílem, částí jeho já, jeho hrou na sebe, přítomného, minulého, budoucího, nebo jej do něj vrhl nějaký osud? Přestože žádná z odpovědí přirozeně neutěší a výsledek přes poetickou figuru, kterou vrcholí, i celkový mytologizující rámec, diváka spíše tíží, není film prostý humoru, který nesou okamžiky, v nichž bezelstná upřímnost dvojznačného hrdiny naráží na rigidní pravidla nervního kocourkovského světa: vtip otřásá mocí a v tomto duchu také působí dobové jinotaje. Kdo by při některých obrazech a poznámkách nepomyslel na okupaci? Ovšem, zatímco dnes každý takový moment zajiskří, ti nepočetní diváci na prahu normalizace asi spíše sinavěli. – V rámci hledání souvztažností se konečně nabízí i srovnání se soudobým filmem Alaina Robbe-Grilleta natáčeným ve slovenské koprodukci zhruba souběžně. Juráček sice není studentsky cudný, ale na erotomanickou imaginaci francouzského romanopisce se zdaleka neomezuje a vesměs zdařile ji integruje do vyprávění i do celkového obrazu onoho proteovského světa (především prostřednictvím obměňovaných milostných scén a dvojnic, svými variantami a podobnostmi splétají přes jejich zdánlivý antagonismus mimořádně lepkavou síť). Také tam, kde Robbe-Grillet kloubí do post-surrealistických kompozic fragmenty labyrintické morfologie, je Juráček úspěšnější: osudovost gulliverovského labyrintu nesou především vztahy a protože přirozenost ústředního hrdiny je odzbrojující, poutá film do svých tenat i diváka. K tomu ve slovensko-francouzském snímku nedochází: tam je distance absolutní – zatímco na stříbrném plátně vše žhne, svědci v jevišti zůstávají chladní. Snad proto také ukročil ve svém druhém koprodukčním filmu k té nejbanálnější erotické výpovědi. Juráček další šanci nedostal. (09.03.2024)

Bizarní, satirické, místy i trochu surrealistické a pro mě až na silný závěr převelice nudné vyprávění o moru jménem politická nadvláda, která při chytrém dávkování zblbne lidi natolik, že nejsou schopni prokouknout skrze závěs lží a nepravostí. Rozhodně dobrý film, pro mě ovšem postrádající "tah na branku", který by mě donutil nespustit oči z plátna či obrazovky. (14.12.2009)

No, filmy pred lety uzavrene v trezoru maji vzdy vyssi hodnoceni. Pouze spekulace, jak moc objektivne to je hodnoceno... Pripad pro zacinajiciho kata je urcite remeslne velice dobre zvladnuty film a pro Lubomira Kostelku se jedna o jeho zivotni roli. Scenar je vsak hodne nudny a divny, malokdy na sebe uplne navazujici. Oproti nametu, ktery je si myslim dany jasne. Trosku mi film pripomina nektere absurdni dila z dilny Bunuela, pokud se vsak nevyhnu nejakemu srovnani, tak tento film skonci hodne pozadu... (29.10.2011)