Já, truchlivý Bůh

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)

Ať už o tom tvůrci věděli nebo ne, tři roky po britském Alfiem, v němž exceloval Michael Caine, u nás vznikl dalo by se říct jeho ekvivalent. Oba snímky mají stejného "hrdinu", oba se zabývají stejným tématem, končí skoro stejně a oba využívají dost podobný "divadelní" způsob vyprávění - Michael Caine i Miloš Kopecký se prostě čas od času zastaví, otočí se na kameru a hovoří k divákům. A abych nezapomněl - oba dva filmy jsou skvělé. Já, truchlivý Bůh je ovšem vtipnější, a to kromě skvělého Kopeckého také zásluhou Pavla Landovského. "Co je tohle za šeredu? Jedeš pryč!" - "Ale Adolfku, dyť to bylo tak krásný, ne?" - "V životě jsem tě neviděl, sůvo, kdo tě sem podstrčil? Ve všem je bordel." (06.10.2011)

Miloš Kopecký jako velký kurevník Adolf vypráví své trable s dívkou, do které je beznadějně zamilován. Styl vyprávění je výborný, Kopecký mluví v různých vypjatých scénách zničehonic k divákům a povídá své postřehy, aby se vzápětí zase vrátil do dějství. To Antonín Kachlík zpracoval perfektně a diváka přímo vsaje do příběhu. Parťáka Kopeckému dělá neméně skvělý Pavel Landovský, který hraje přistěhovalého Řeka Apoštolka. Scénář napsal podle své povídky Milan Kundera a jeho styl se nezapře, podobnou odvetu rozehrává i ve své jinší knize Žert. Povídka se odehrává v Brně a i celý film je tam natočen, takže kdo zná Brno, může se pokochat záběry jak vypadalo v šedesátých létech. Janáčkovo divadlo se téměř nezměnilo. (02.05.2018)

Tak na produkci roku 1969, kdy se většinou točily nějaký zběsilý politický jinotaje a alegorie, je to celkem dobrý. Hlavně tedy díky Landovskýmu, kterej je jako otroubený buranský Řek nezapomenutelný ("inteligent.... prase"). Druhá půlka příběhu se snahou o pointu a nějaké rozuzlení, mě akorát otravovala. Nějak jsem moc nechápal, proč se Kopecký tak moc snažil obtáhnout zrovna takovou nesympatickou krávu, kterou ztvárnila Hana Lelitová. Kopecký podává standardní výkon, ale tyhle jeho role starejch mlsnejch kocourů jsou všechny podivuhodně zaměnitelné. A taky mám dojem, že všechny ty role noblesních a šaramantních intelektuálů - snobů, do kterých se tak rád stylizoval, akorát měly zastřít celoživotní frustraci z nedokončeného středoškolského vzdělání. (12.09.2011)

Nemohu se zbavit dojmu, že příběh je poněkud vykonstruhovaný. Svůdník, kterého hraje Kopecký, by tu nanynku dostal hned, stačilo by se vychloubat nějakým vymyšleným přátelstvím se slavným umělcem. Né, Kopecký to musí dělat tak nešikovně přes Johanku z Arku, na to mu žádná ženská prostě nemůže skočit. No ale aspoň to byla příležitost přivést na scénu výborného Landovského. (21.01.2012)