Já, truchlivý Bůh

Jsou dva druhy lidí – autoři života a figury života. Jedni hrají v životě text, který sami vytvořili, druzí hrají poslušně cizí text. Kunderova brněnská epizoda ze Směšných lásek podrobuje své protagonisty vskutku tragikomickým zkouškám, v nichž ovšem neobstojí jak mužské ego, tak ani ženská pýcha. A přestože Kachlíkův film není dokonalý, v mnohém je zbytečně doslovný a v závěru vlastně až nepochopitelně disonantní, nad vším suverénně vládne nedostižný Miloš Kopecký. Jeho pan Adolf, postava typicky kunderovská, jakýsi outsider v lásce, intelektuál, který je strůjcem své vlastní zkázy, přiměje nejednoho diváka i dnes k zamyšlení nad situací soudobého člověka opuštěného bohy a zanechaného truchlivým pokusům řídit vlastní i cizí osudy. P. S. Lanďák jako falešný šéfdirigent neexistující athénské opery je potom pomyslná třešinka na tomto dortu poťouchlosti a skepse. (20.12.2020)

Antonín Kachlík, který jindy nedostatek tvůrčí potence doháněl kolaborací s totalitním režimem, natočil jeden dobrý film. Černou komedii mravů. Adolf, titulní hrdina, je typická bezskrupulózní postava Milana Kundery. Marně usiluje o studentku operního zpěvu, která je hloupá jako necky, ale nepřehlédnutelně atraktivní. Když Adolfa definitivně odmítne, jeho ego to neunese a zahraje si na Boha. "Jsou totiž dva druhy lidí, autoři života a figury života. Jedni hrají v životě text, který sami vytvořili, druzí hrají poslušně cizí text," vysvětluje a doufá být úspěšným autorem. Pustí se do realizace ďábelské pomsty, která má nakonec víc obětí, než zamýšlel. Řeckého kamaráda Apostola, který je mu zavázán, před slečnou vydává za významného athénského dirigenta, ta je okouzlena a pro možnost mezinárodní kariéry snadno zapomene na dřívější zábrany... Film volí neobvyklou formu vyprávění. Adolf mluví do kamery k divákům a jeho vzpomínky v pozadí ožívají jako dramatický děj, do něhož vstupuje, aby jednal, a vystupuje z něj, aby ho glosoval. Tohle Kachlík převzal ze stejnojmenné televizní hry, starší o dva roky. Má sotva poloviční stopáž, ale také není k zahození. Už proto, že v obou hraje Adolfa Miloš Kopecký. Věřte, že jde o jednu z jeho nejlepších kreací před kamerou. Specifický rejstřík gest, úsměšků a tónů řeči se v ní rozšiřuje o další, pro Kopeckého netypické. Adolf-suverén, který kuje pikle a sžíravě mluví o chybách ostatních, je Miloš Kopecký, jak ho vídáme nejčastěji. Společenský šarm, esprit, nezbytná trocha arogance a schopnost šťavnatě prodat každý bonmot. Ale Adolf, uvláčený nerovným terénem své pomsty, to je někdo jiný. Neviděl jsem vše, můžu se proto mýlit, ale řekl bych, že v žádném jiném filmu Miloš Kopecký nepůsobil tak zranitelně a zbědovaně; nebo nikdy nedovolil kameře, aby ho natolik zrentgenovala. Pavel Landovský (Apostolos) překvapuje prozměnu citlivostí a smyslem pro koordinaci pohybové a slovní komiky. Je dobře, že film staví hlavně na nich, protože výběr ostatních herců (s výjimkou Jiřiny Jiráskové v menší roli) jim nenabízí rovnocenné partnery. Diskutabilní je i dvojí konec, který podle mě trochu oslabuje konečný dojem, ale jinak film vřele doporučuju. 80% (28.04.2010)

Scénář: Milan Kundera, Antonín Kachlík .. Opravdu mne občas vráží do křesla kvalita českých filmů šedesátých let. Vypravěčská odvážnost, zábavný děj a černohumorné repliky. Zase absolutně neznámý film a paráda!! Já, lajk. (30.11.2010)

Povídka Milana Kundery z jeho Směšných lásek se dočkala slušného zfilmování s výborným obsazením. Světlou chviku zažil při natáčení režisér Kachlík, jehož spojení s Kunderou působí trochu absurdně. Podle normalizačního hodnocení se tenhle film stal "Kachlíkovou daní krizovému období konce šedesátých let, které mu nedalo možnost širšího uplatnění". No, aspoń za něco se Kachlík nemusel ve stáří stydět.. (18.11.2010)

Kopeckého reparát z Kunderu. Je pozoruhodné, že druhý, skutočne filmový pokus napodobňuje prvý, o 2 roky staršiu biednu televíznu inscenáciu, čo sa týka priamej komunikácie s divákom. Kundera sa zrejme ani ako scenárista nedokázal zbaviť svojho sofistikovaného intelektuálskeho odstupu a potreby komentovať vlastné príbehy Smiešnych lások, ktorých je ostatne sám často hlavným, resp. druhým hlavným hrdinom. V 60. rokoch to takisto mohla byť dosť príťažlivá, moderná forma, ktorá mňa ako diváka ale dosť ruší... Kopecký s Landovským každopádne idú bomby a hodne zaachraňujú nie až tak vytunený príbeh, ktorý ostatne sám Kundera z neskorších vydaní Smiešnych lások vylúčil... (15.12.2019)