Já, truchlivý Bůh

Tentokrát musím výběr filmového představení naší profesorkou pro zakončení školního roku přímo velebit. Čekala jsem krapet zatuchlou nudu, ale opak byl pravdou! Kopecký házel jednu hlášku za druhou, až jsem chvílemi litovala, proč už se dnes nenatáčí takové filmy místo těch trapných pseudokomedií o balení. Pojmenovat literárního kritika Jebavý, to se Kunderovi opravdu povedlo. Když pronesl Landovský jakožto Řek snažící se kamaráda zbavit obstarožní nápadnice, že Adolf je soupostelník, film aspiroval na pátou *. Adolfovy promluvy k divákům byly vynikající, pěkně nás na konci všechny nachytal, až jsme se málem styděli:) A pánové by si měli vzít k srdci jeho radu, že když to nejde ani napotřetí, jděte od toho! (26.06.2008)

Československé 60-te roky museli byť neuveriteľne inšpirujúce obdobie, keď aj režisér, ktorý točil propagandisktické paškvily v službách boľševikov a ktorý "když přijel do Prahy natáčet Amadea, právě Kachlík (spolu s režiséry Sequensem a Balíkem) protestoval, že ho sem nemají pouštět, protože by mohl ovlivnit opozici (citát z tisku a tlače)", spravil takýto film. Pravda, je to najmä zásluha Kunderu, Kopeckého a Landovského, ale predsa len, aspoň to ten komouš nepokazil. (07.05.2024)

„Ona má po vás... oduševnělou postavu...“ Jde to, ale dře to. Riskantní krok zpracovat z myšlenkově konzistentního souboru jedinou povídku nevyšel. Kunderův bezohledný výsměšný a sebevýsměšný cynismus, s nímž skrze clonu smutku vtipně pohlíží na lidské vědomé i nevědomé strategie, na „city“, na erotické a jiné „krásno“, na směšnost pokusů o ně, ale i do hloubi osobní identity s její bytostnou vztaho-vačností (a erotičností!), je zde rozmělněn v taškařici, která vkusně pobaví, není hloupá a myšlenku zcela neztrácí, žel až příliš se snaží pobavit. Prostopášný bonmotář Kopecký má svou skvělou parketu, žel až příliš svou parketu. Landovský jako exotický živočišný ňouma žel až příliš dokonalý. Název (Já truchlivý bůh) z toho všeho vykukuje jen velmi nesměle. Manipulace a zahrávání si s identitou, na nichž Kunderovy Směšné lásky staví, slouží Kachlíkově adaptaci jen jako látka pro anekdotu, patřičně nevyzní ani slibný formát vypravěče pohrávajícího si s osudem i s publikem. Závěrečné Adolfovo doprošování s oklikou přes rodiče už jen unavuje. Přebytečné rámující řeči ohledně fenky jsou jen rádoby vtipné. Škoda, že to Kundera nesvěřil chápavějšímu tvůrci; vybírat bylo tehdy z čeho. Opět pláču nad starým jihomoravským vinařem hovořícím středočeským nářečím. (28.08.2011)

Já, truchlivý Bůh je filmem, který se velmi podobá snímku Nikdo se nebude smát Hynka Bočana. Nejenže oba zachycují Kunderovy povídky ze Směšných lásek, ale i zpracování oba pojali takřka stejně, a oba kvalitně. Kachlíkovo provedení se mi líbilo zřejmě o něco málo víc. Atmosféra byla zachycena tak jak jsem si představoval, duo Kopecký-Landovský fungovalo skvěle a neobvyklý způsob vyprávění se nesmírně hodil. Bohužel mě to ale tolik nebavilo a chyběla mi ta lehkost se kterou jsem Kunderu sbírku povídek četl. To mi film nenabídl. (08.05.2012)

Jako obdivovatel žen jsem byl trošku trýzněn touto trpkou komedií na bolestnou ženskou hloupost a prostoduchou samolibost, nicméně jsem se za filozofického doprovodu Miloše Kopeckého báječně pobavil. Přestože Pavla Landovského zrovna nemusím, jeho vidlácky milý Apostolek mne uváděl k výbuchům smíchu a je pro mne jednou z jeho nejlepších rolí. (02.04.2014)