Náš dědek Josef

Smutný film o stárnutí, viděl jsem jako dítě, které holdovalo filmům prakticky od narození, přesněji - příběhu, podstatou vypravování každého příběhu je mluvené slov, i když pokud se komunikace týče, tak se spíše správně píše, že je to v komunikaci mezi lidmi jen 20%...Kdo chápe, ten chápe, kdo ne, tomu říkám - opakovat to už nebudu, to bychom se nikam dál nedostali, a nyní už na žerty a blbce nemám náladu! (28.09.2010)

Film sám o sobě by tak špatný nebyl, kdyby se na něm nepodepsala doba vzniku. Je zajímavé pozorovat kontrast ve vyobrazení procesu kolektivizace ve filmech ze 60. let (např. Všichni dobří rodáci, Smuteční slavnost) a ve filmech z let 70. jako je např. tento. Další věc, která mi doslova trhala uši, byla snaha tvůrců přizpůsobit mluvu herců místu děje. Použité nářečí připomínalo spíše hanáčtinu, kterou se na jižní Moravě v oblasti Mikulova rozhodně nemluví. (04.12.2010)

Uměle vytvořená ves s pražskou představou o moravském nářečí se sice možná nesúdi, ale já bych soudila s chutí. Ani Illíkova poetizující kamera nemůže být dostatečným fíkovým listem buranství, které je zde glorifikováno a povyšováno na normu. Chápu špičkování mezi městy a vesnicemi, mezi malými a velkými obcemi, ale tohle ubohé zjednodušení, že vesničané jsou primitivové bavící se alkoholismem a nahými zadnicemi, skutečně nechápu. Kachlíkovi se podařilo stvořit dokonalý předobraz Babovřesk a podobných skvostů. Navíc u Kachlíka nechybí ani motiv z Babic, což je vlastně od Babovřesk již jen krůček. V kontextu zmíněného mě vlastně ani nemrzí trestuhodné nevyužití hereckého potenciálu Korbeláře, Brabce a Menšíka. (14.05.2023)

Antonín Kachlík je slušný řemeslník, kterému ovšem poněkud schází schopnost dramatické výstavby a filmový tvar cítí spíše lyricky. "Náš dědek Josef" mu z tohoto hlediska jako filmová látka nepochybně velmi vyhovoval a je to na něm znát. Jistě patří k tomu lepšímu, co kdy Kachlík zrežírovat. I tak je to ovšem docela bída, počínaje překrucováním historických fakt tak, aby nahrávaly soudruhům do karet, přes velmi nepřesvědčivou práci s moravským nářečím, které jistě dobře zní pražákovi, ale moravanům od Ivančic, Hodonína nebo Pavlova se musí otvírat kudla v kapse, až po obecné a zhola zbytečné zdůrazňování folklórních prvků. Morava, ať už jde o jakýkoli z jejich přirozených regionů, je oblast barvitá sama o sobě a rozhodně nepotřebuje ještě přibarvovat. Falešnost Kachlíkova snažení ostatně dokládá to, že vedle jihomoravských lokalit čele s Pavlovem, byly využity i lokality velmi vzdálené, konkrétně Pelhřimov a Jemniště, ačkoliv to rozhodně nebylo nutné a nebyl nejmenší důvod, nenatočit příslušné scény například v Mikulově. Sympatické je to, že "ideologičtí nepřátelé" v podobě nepoddajných sedláků, děkana a barona, nejsou ztvárněni úplně černobíle a také "kolektivizační linka" není ve filmu tak dominantní, jak by v letech jeho vzniku klidně mohla být. Obojí je překvapivě podáno značně civilně, i když tak jako tak v notně "přibarvené" verzi. "Dědek Josef" zkrátka není vyslovenou agitkou, k níž měl v mnoha směrech našlápnuto, ale na druhou stranu jej v žádném případě nelze brát ani jako film komunistickou ideologií nezatížený. Naopak, ideologie a překrucování je ve filmu až nepříjemně mnoho, ale mohlo to být i horší... Situaci zachraňují především skvělé herecké výkony a slušná kamera. Už kvůli tomu nemohu dát pouhé dvě hvězdičky, ty tři jsou ale hodně hubené... Celkový dojem: 55% Zajímavé komentáře: Radek99, Kimon, Phobia (22.11.2011)

Poetické záběry na krajinu moravského venkova (okolí Pávova) se režiséru Kachlíkovi vcelku povedly, jen úplně nevím, zda to úplně koresponduje se spíše lehčím žánrem filmu (viz třeba scéna s ožralými chlapy běhajícími po louce s holými zadky)  Celkový koncept filmu v podobě někdy více někdy méně zajímavých výjevů z venkova  v různých ročních obdobích (s výraznými folkloristickými prvky) mi nevadil, ale jen potud, než se v některých chvílích začala řešit politika (zakládání družstva a prosazování komunistické strany). Ve filmu lze narazit na celou řadu skvělých herců tehdejší starší generace, z nichž samozřejmě nejvýraznější je Bohuš Záhorský v titulní roli. Jeho postava je napsána Záhorskému doslova na tělo, a ačkoliv mu tehdy zdaleka nebylo tolik, kolik jeho postavě, ve výsledku to nepůsobilo nikterak nepřirozeně. Co se mi ze scénáristického líbilo asi nejvíc, byl vztah této postavy s jeho vnukem (S. Skopal), jemuž ve filmu předává něco málo ze své životní moudrosti (viz třeba „Nestrkej ten nosák moc nahoru, pak se ti lidi do něj lépe strefujou“). Závěrečná scéna  jejich vzájemného loučení před odchodem vnuka po prázdninách do dalšího ročníku na medicíně  mi přišla docela dojemná. (08.06.2023)