Ať žije republika

Karel Kachyňa byl mistrem vypravěčství, který dokázal kombinovat snové kompozice s drsnou a surovou realitou. Tak jako v tomto příběhu z konce druhé světové války, vyprávěného očima dvanáctiletého Olina. Takhle se má dělat film, úplně si dovedu představit, kdyby se Karel Kachyňa zhostil natáčení Nabarveného ptáčete, kterého tak parádně Václav Marhoul zprznil. Ať žije republika je přesně příkladem dokonalého estetického vidění s parádními obrazovými sekvencemi a panoramatickým vizuálem. Celou délku příběhu jsem zíral na každičký detail a záběr, tohle je unikátní případ, kde neexistuje slabé místo, nebo špatný střih. Tohle je elita a nesrovnatelné epické dílo. Ať už se jedná o vzpomínky nebo lyrické představy hlavního dětského hrdiny, nebo dynamičtější a akčnější scény, dohromady spojené v jeden nerozdělitelný celek. Mladí kluci když se nahánějí na povozech s koňmi, výbuchy granátů před utíkajícím chlapcem, kamera pořád ve střehu, v různých nájezdech, zaostřování, přibližování nebo oddalování, ty detaily a celky - těžko hledat podobné scény v jinších filmech. Precizní filmařina, kde každý obraz má svoje opodstatnění a působivost, není tam nalepen jen tak zbůhdarma (jako naopak v případě Marhoulova Ptáčete). Začínající kameraman Jaromír Šofr se zasloužil o výsledek ohromným způsobem, jeho práce s kamerou ve všech kompozicích, ať už snových nebo reálných má obrovskou hloubku, navíc v překrásném širokoúhlém formátu. Hlavní dětský hrdina Olin je zahraná postava bezprostředně a přirozeně a celý film být v podstatě pořád na scéně, to si zaslouží obdiv a klobouk dolů. Gustáv Valach a Vlado Muller - nemám slov. Ostatní neokoukané postavy realitu snímku jen zvýrazňují. Hudební práce Jana Nováka ke Kachyňovým výtvorům neodmyslitelně patří a i v tomto případě citlivě dobarvuje vývoj děje. A hlavně scénář Jana Procházky, který bez příkras a falešných ideí odtajňuje poslední válečné dny na Moravě. Tohle komunisti nemohli překousnout a tak film samozřejmě v době normalizace putoval do trezoru. Ještěže tenhle geniální kus zůstal zachován, myslím, že tohle je dílo, které u našeho filmu již nemá a nebude nikdy mít obdoby. Zároveň se posunul na první příčku mých nejoblíbenějších Kachyňových snímků a mezi nejlepší československé filmy vůbec. (13.04.2020)

Kachyňova práce s dětskými (ne)herci nemá ve světě kinematografie obdoby. Snad proto se mu daří s neuvěřitelnou lehkostí svět dětskýma očima. Na poetiku jsem u Kachyni zvyklá, ale zde je ještě jako bonus přítomen nadhled. A scény se zvířaty jsou již jen potvrzením Kachyňovy dominance ve filmech s dětmi a zvířaty. (17.04.2020)

Famózní film, který je naprosto nepochopitelně v dnešní době celkem zapomenut a rozhodně na něj nenarazíte v základním výčtu nejlepších děl Nové vlny. Proč? To nevím. Naprosto neuvěřitelná kamera (tady opravdu oceníte HD), která v sobě často skrývá tak nářezové kompozice, ze kterých se vám chce až brečet, když si říkáte, jak někdo tohle mohl natočit a dnes to najednou nikdo neumí. Výborně poskládané snové a flashbackové scény, které skvěle navazují na probíhající děj pomocí různých asociací (což tedy může dát divákovi trochu zabrat, ale někde do poloviny filmu se určitě zorientuje). Republika je bezpochyby silné a krásné dílo Nové vlny, pro mě dokonce jedno z nejlepších. 9/10 (27.08.2014)

Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč. (22.12.2017)

“Myslel jsem, že jsou mrtví, že se ve válce nespí...“ Když se před mýma očima odvíjel něžně trpký příběh malého Olina, okamžitě mi naskočila myšlenka z jednoho výborného a velmi populárního televizního filmu - “... víte, co miluju na dětech? Že vidí svět takový, jaký by měl být...“ Sny. Nádherné, sluncem zalité, představy. Nikdy toho malého hrdinu neopustily, ať byl svět kolem něj, jaký chtěl. Válka, prudký, nelítostný otec, posmívající se kluci z vesnice... Všechno je v jeho fantazii opředené něžným světlem dětské čistoty. Režiséru Kachyňovi se podařilo zachytit skrytá zákoutí dětské duše velmi citlivě, přechody mezi snem a skutečností téměř nevnímáme, a přece víme, kdy chlapec sní a kdy jej dohnala tvrdá realita. Obraz těžké doby a drsného prostředí podaný tak, až se nám obé jeví být téměř idylickým. (06.05.2015)