Ať žije republika

Filmy s tematikou dětí v nelehkých dobách naší země jsou chloubou tvorby Karla Kachyni. Stejně jako Věra Plívová-Šimková dokáže i on vykreslit dobrodružství na pozadí tvrdého života dětí s odvahou a fantazií. Malý Olda prožívá své kruté dětství ve snech a drobných radostech, podobně jako Vláčilův Pasáček z doliny. Dílo Ať žije republika je nepochybně velkým pokladem kinematografie našeho národa. (09.06.2013)

Popichovanie ubližujúco krutej partie detí aj buranská nadutá pýcha a lakomstvo ich otcov - sedliakov. Všetko osobitým pohľadom chlapca, stojaceho mimo dedinskej pospolitosti. Je iný. Všetky ritualizované akcie obce (púte, krsty, pohreby, výročné bály) sú pre neho skôr desivým predstavením. Prednosť dáva vždy životu - nie životu blížneho svojho - tých najradšej posiela kamsi do pekla - ale jednoznačne zvieratkám. Akýmkoľvek, sú pre neho oveľa spoľahlivejšími spoločníkmi, ako zákerní dedinčania, mysliaci len na vlastné bachory, ubližujúci bezbranným tvorom či vyhladovaní vojaci, neváhajúci ulúpiť čo sa dá alebo odpudzujúce autority obce (učitelia, farári). Dospelí až príliš často hľadia na vydedenca z komunity dediny so skrútenými, zlosťou zmraštenými tvárami a hnusnými postrannými pohľadmi. Chlapec si predstavuje idylku rodiny, ktorej sa mu nedostáva. Doma je bitý skúpym násilníckym otcom ako žito, vonku šikanovaný chalanmi i vrchnostenskou hierarchiou. To všetko uprostred vojny, kedy sa dedinou premieľajú nejaké uniformy. Zmes denného snívania, ťaživej dennej nočnej mory a zábleskov šťastia v prekrásne obrazovo zrežírovanom filme, pripomínajúcom až príliš často skôr ponurý horor ako prichádzajúcu slobodu na pásach tankov inojazyčne vraviaceho vojska. (27.08.2014)

Další nevídaný československý filmový skvost, o kterém jsem neměl ani ponětí. Jedná se o částečně umělecký, ale hlavně syrově hřejivý umělecký zážitek nevídaných rozměrů. Co záběr to perla. Myslel jsem si, že Kachyňův nejlepší film je Kočár do Vídně, ale tohle je ještě něco daleko lepšího. Až do nedávna jsem žil v tom, že český film v dobách minulých neměl tu správnou krásu a hloubku jak bych si přál, ale postupem času zjišťuji, že i přes nepřízeň režimu jsme dokázali natočit neméně kvalitní snímky, než ty zahraniční. A mám z toho velkou radost. (15.01.2010)

Jen pouhých pět let uběhlo od doby, kdy Karel Kachyňa natočil své Práče, film o konci války z perspektivy dítěte, a je až neuvěřitelné, jak moc se změnila situace v Československu těch časů. Práče, mírně schematický a velmi silně patetický film o osvobození Československa s až národně-obrozeneckým závěrem a národním dějinným optimismem náhle střídá film se smutně ironickým názvem Ať žije republika. Hlavním hrdinou je také malý chlapec, ale je vidět, jak moc se změnily okolnosti toho, co se mohlo a smělo ve filmu zobrazit - náhle není osvobození planoucí meta, je to jen zlom, kdy jedny vojáky střídají druzí, Rusy na moravské vesnici nikdo nijak zvlášť nevítá, spíše jde skrz grunty obava, že budou rekvírovat koně, národ se scvrkl v hrabivé hospodáře, lid nebojuje, ale krade, jak kradl za Němců, krade i Rusům, přirozené, tedy animálně zlé, jsou nejen děti, ale i dospělí, kteří vedeni těmi nejnižšími pudy lynčují zdánlivé udavače, svět je hořký a nespravedlivý, za což nemůže válka, ale prapodstata společnosti. Smutné až traumatizující vyznění svého filmu zjemňují tvůrci pro Kachyňu tak typickou poetizací, dějová linka je proložena mnohými snovými pasážemi, halucinacemi, nočními můrami, denním sněním, někdy škodolibou, někdy úsměvnou imaginací a představami hlavního hrdiny, navíc je celý děj zpomalován mnohými flashbacky (chvílemi jich bylo, čistě subjektivně, skoro až nadmíru). Uznání zaslouží především Kachyňova pověstná práce s dětskými herci, malý představitel Olina, tedy Zdeněk Lstibůrek, hraje naprosto famózně a z dnešního pohledu skoro až nepochopitelně, cit pro výběr a vedení dětských herců má Kachyňa prvotřídní. Stejně jako vizuální stránka a kamera, nádherné, do posledního detailu promyšlené záběry, v podstatě hodně syrový, ale zároveň umělecký pokus o vhled do dětství na vesnici. V Kachyňově tvorbě navazuje tenhle film na volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl, nově však představuje v té době již osvědčený tvůrčí tandem, který Pan Režisér vytvořil se scénáristou Janem Procházkou, jejichž vynikající scénář opravdu prorazil okovy doby... (24.11.2013)

,,Já bych se do sklepa nenechal zavřít ani za nic! Kdy zase uvidím válku, prosímtě?!" Před konečným zhlédnutím filmu mne dlouho odrazoval budovatelsky laděný název – dle mého názoru dost podivně zvolený, jelikož z celého dlouhého filmu má souvislost jen s jednou kratičkou davovou scénou s vítáním příchozích tanků. Poetika filmu jako celku ale tkví v něčem úplně jiném, to podtitul snímku Já a Julina a konec veliké války se mi zamlouvá mnohem víc. Rozhodně však film stojí za vidění, i když sedne jen vybrané skupině diváků, kteří s velkou chutí ocení poetické filmy. Stejně jako o rok později v Kočáru do Vídně zasazuje Kachyňa příběh do ponurého lesa s vyschlýmy stromy a nekonečnou cestou, snové dětské představy zase připomenou Už zase skáču přes kaluže. Nicméně popři tom se Kachyňa se scénaristou Procházkou dotkl i dost silného tématu udavačství za války s tragickým koncem.                                                                                                                                                          Vše působivě zachytává z pohledu dítěte, víc než na souvislé vyprávění příběhu se zaměřuje na atmosféru... nechává osobitým způsobem realitu prolínat s představami i vzpomínkami z minulosti (např. scénu, kdy chlapce po dlouhém útěku chytí ruští vojáci, "doprovází" záběry s podobnými útěky ze školy, z kostela, ale i trpkou představou válečné popravy), kombinuje nejrůznější asociace (např. střílení vojáků z tanků kombinované se záběry střílení myslivců na ptáky), pohrává si v rámci pohledu do dětské duše i s významem slova válka (skutečná 2. světová válka + "válka" doma s krutým otcem + dětské "války" mezi Olinem a jeho vrstevníky ať už na ulici nebo během docela akční honičky na dřevěných kočárech), nezapomíná ani na humor a neomezenou dětskou fantasii (i když třeba scéna svatého pochod uprostřed s klukem na motocyklu mi přišla už trochu na hraně úletu). Drobná výhrada by byla v závěru i k hodně rozsáhlé stopáži, ale každopádně jde po všech stránkách o velkolepý počin z čs. kinematografie, na který po zhlédnutí dlouho nelze zapomenout. Nádherná kamera, vynikající režie a vedení dětských herců, pěkná scénická hudba Jana Nováka. Z hereckého obsazení zaujal především Gustav Valach v roli rozporuplného strýce Cyrila a Naděžda Gajerová, významná herečka Národního divadla v jedné ze svých mála filmových rolí. 95% (Filmová výzva 2018 - Karlas) (17.08.2018)