Ať žije republika

Pro mne nejlepší angažovaný film dvojice Kachyňa & Procházka (jsem si vědom, že dále natočili i Kočár do Vídně a Ucho). Pohled na konec války z pohledu chlapce a outsidera. Drsnost a snovost. Nevím, nakolik do scénáře zakomponoval J. Procházka své dětské vzpomínky na vesnici, ale ta je zde vypodobněna nelichotivě. Žádná ruralistická idylka o pospolitosti spojené tradicí a vírou. A žádní bodří čeští sedláci skrývající partyzány a výsadkáře. Chamtivost, surovost a vypočítavost zde určují chování většiny dospělých. Nejsympatičtějším je zde nakonec údajný kolaborant, který má věru důvod nenávidět vážené členy obce. Z. Lstibůrek je zde fenomenální a já jsem rád, že své účinkování v čs. kinematografii následně nerozředil účinkováním v jiných filmech, které by síly tohoto asi nedosáhly. (05.03.2011)

Na tomto Kachyňově snímku mě nejvíce zaujalo, jak silný klaustrofobní dojem vyvolává originální skladba vybavovaných vzpomínek a přítomných událostí dodatečně šněrovaná záznamy snů a líčením denního snění. Divák sestupující do života neznámého dítěte se nemůže v uzavírajícím se odkouzlovaném světě pomalu ani nadechnout. Stále se projasňující paměť přitom ozařuje netušené byvší cesty a lze se jen domnívat, že právě po nich dorazila válka, která nakonec zastře paměť a nechá tázání bez odpovědi. Válka však odnikud nepřišla, probudila se – jak víme přinejmenším ze Sartra – z příměří vydávajícího se za mír. A i to tento film vyjadřuje. Aby zesílil své sdělení až po krajní dusivost, bere si však na pomoc ten nejhloupější výrazový prostředek – vraždění a trápení zvířat, které v přeceňované české nové vlně, i jinak chorobně posedlé „opisováním od sousedů“, naneštěstí zdomácnělo stejně jako zakopávání a pády ze židlí, jimž se dostatečně vysmál již Andrej Stankovič ve svých jasnozřivých kritikách. Režisérská neschopnost vyslovit se náznakem sice i v tomto snímku jako ctnost z nouze znásobila expresivitu a působivost celuloidového šílení, ale současně umlčela jakékoliv mírové poselství. Kýč. (22.12.2017)

Snímek Karla Kachyni vypráví o období krátce před a po skončení druhé světové války očima malého kluka. A přestože známe Kachyňu jako režiséra poetických snímků, tentokrát i přes různé fantazijní dětské obrazy postihuje krutost tehdejší (a nejen tehdejší) doby, surovost i syrovost, až mrazí. Nevyhne se sice určitým klišé (Němci na pikniku, kněz jako jejich kamarád), avšak více jak dvouhodinový film jinak s sebou nese velké morální poselství, a to bez vztyčeného karatelského prstu, protože duše kluků je nevinná a vidí věci zkrátka jinak - tak jak jsou, ne za jaké je dospělí vykládají. Nenechejte se zmást údajem na obale, kde sice píší o formátu obrazu 4:3, avšak tento černobílý film je na disku v anamorfním provedení 2,40:1 (kameraman ve sém rozhovoru mluví o 2,55:1), k dispozici je český zvuk ve stereu a české titulky. Bonusy zahrnují uřvaný protipirát na úvod disku, filmografie, fotogalerii, a rozhovory. Pavel Taussig (8:53) se věnuje době vzniku snímku a jeho přijetí tehdejší kritikou, Iva Janžurová (8:16) prozradí, že se natáčelo ve vesničce Únanov a herci a tvůrci trávili hojně času ve vinných sklípcích,a konečně kameraman Jaromír Šofr (4:30) popovídá nejen o původním formátu filmu. Všechny bonusy mají české titulky. Publikováno: 11.09.2008 (19.08.2020)

Ukázka režijního mistrovství mladého Karla Kachyni. Na filmu je zřetelně vidět, že Kachyňa původně studoval kameru a je nejsilnější v práci s obrazem. Film je jízlivým ohlédnutím za životem na moravské vesnici na sklonku války. Kachyňa se na venkovské společenství z doby zániku německé Říše a příchodu nových pořádků dívá očima 12letého kluka, který z neradostné reality (je terčem posměchu, izolovaný od vrstevníků a za otce má necitlivého despotu, co považuje výprask za nejúčinnější výchovný prostředek) utíká do světa snů a představ. Film je náročnější na vnímání, protože se v něm neustále střídají různé časové roviny a sny, divák si teprve postupně z jednotlivých střípků skládá celkový obraz a konstruuje příběh. Kachyňa se na osvobození republiky dívá neideologickým pohledem a je mu cizí do té doby běžná glorifikace osvobození a Sovětské armády. Naopak, závěrečná štvanice na místního outsidera, kterého si komunita vybrala za obětního beránka své frustrace z okupační bezmoci a zároveň za ideální prostředek, jak odvést pozornost od vlastních morálních poklesků, je jednou z nejpůsobivějších ukázek odpudivého čecháčkovství a lidské malosti. Na můj vkus se v tomhle filmu Kachyňa někdy nechává příliš unést poetickými obrazy, jindy zase stříhá záběry tak, že je to na úkor srozumitelnosti děje, ale i s těmito výhradami jde o mimořádně působivý kousek, jeden z nejlepších své dekády. Celkový dojem: 90 %. (14.10.2014)

Poselství filmu je jasný a veskrze sympatický, obecně fandím čemukoliv, co ukazuje český prospěchářství, hamižnost a vychcanost, a je samozřemě skvělý, že se před okupací mohlo něco takovýho u nás natočit. Bohužel způsob, jakým Kachyňa příběh Olina a Nesovic podává, byl pro mě osobně utrpením. Nemám nic proti lyrice ve filmu, ale co je moc, to je moc. Snad půlka stopáže jsou snový scény, a i když některý z nich jsou dokonalost sama (sirky na zemi v kostele), po chvíli to začne být repetitivní, nadbytečný až otravný a film se vleče jak čekání na Godota. Ve druhé polovině jsem to už nevydržel a pomohl si zrychleným přehráváním a přeskakováním, ale i tak jsem měl pocit, že to trvalo snad pět hodin. Jako jo, bylo to zajímavý, ale že bych si to užil, se říct nedá. (21.12.2021)