Hanele

"Hle obětní kozička, která očistila obec. Ona jediná za všechny. Smrt jaká ještě nebyla viděna...Nevyzpytatelný jest Hospodin." Trochu nevyzpytatelně může na diváka na první shlédnutí působit i tento Kachyňův pokus o zpracování Olbrachtovi milostné novely "O smutných očích Hany Karadžičové". Zvlášť v té první části filmu odehrávající se v prostředí malé židovské osady na Podkarpatské Rusy může mít člověk občas pocit, že moc nechápe, o čem celý ten příběh vlastně je. Pochopí to až po přesunu celého děje do tvrdé reality průmyslového Ostravska a zejména v poslední třetině filmu, kdy se vše vrací zpět na Podkarpatskou Rus. Poetičnost prostředí malé židovské osady na Podkarpatské Rusi versus tvrdá realita průmyslového Ostravska. A především pak konfrontace víry a tradice s bezvěrstvím, volnomyšlenkářstvím a "pokrokem". To vše se Kachyňovi podařilo vyobrazit moc dobře. V první části se rodina Šáfarova musí vyrovnat s postupnou ztrátou téměř veškerého majetku. Není to však nic proti tomu, když na konci příběhu přijde ztráta ze všech největších...Jejich Hanele, "dcera vyvoleného národa" má být "první odpadlík od Boha, co Polana Polanou stojí". Ona závěrečná konfrontace vesničanů povstávajících na návsi s nastávajícím mužem Hanele Ivo Karadžičem je tak vskutku hodně silná. Jen jsem přitom musel přemýšlet jaké poselství film vlastně přináší. On totiž Ivan Olbracht v tomto příběhu nezapře svůj "vědecký" světonázor a ač Kachyňa svým filmařským uměním (a třeba i skvělou volbou filmové hudby Petra Hapky) dělá co může, přeci jen na tomto filmu tento Olbrachtův světonázor nějak ulpívá. Tak ani po opětovném zhlédnutí nemohu dát plný počet hvězdiček. (28.04.2021)

Tento film mi byl poslán jako TIP křesťanského filmu. Chyba - tento film je náboženský, ne křesťanský a proto do seznamu nepatří. Nemám nic proti židům, naopak jim máme žehnat, neboť jsou vyvoleným národem atd. Nicméně mnozí se stále drží starého zákona a čekají na příchod mesiáše. Škoda... Za nahotiny a další scény, které v takovém filmu nemají co dělat strhávám hvězdičku... Jinak průměrné dílko. (29.07.2012)

Zivot na odlehle a modernim svetem nedotcene ortodoxni zidovske vesnicce ocima Hany aka Hanele. Laska vs tradice. Nekompromisni vira vs bezverstvi. Ackoliv na ceske pomery povedena adaptace v rukach zrucneho remeslnika, jez se nelekl velke vyzvy tristniho osudu, ve vysledku stejne trpi mensimi neduhy omezeneho rozpoctu a nekterych hereckych vykonu. 60% (25.04.2011)

První polovina filmu je těžko uchopitelná, pomalu mi ani nedávala moc smysl, působí tak snově. V podstatě nic se tam neděje a souznít s nějakou postavou bylo takřka nemožné, všechny mi přišly přímo nechutné. Což byl asi záměr. Ovšem ani herecky to nebylo nic moc. Přišlo mi v kontextu druhé půlky zajímavé, že jsem v té první dospěl k názoru, že to snad skutečně musí být středověk, jinak to ani není možné. Po přesunu Hany do Ostravy a příchodu Radovana Karadžiče konečně získává snímek poněkud širší rozměr a přívětivější tvář. Konečně přichází na řadu spor racionalismu a svobodné mysli proti zapšklosti dogmatického náboženství, který se tak stává ústředním bodem celého příběhu. Závěrečný střet je pak skvělým vyvrcholením, který byl sám o sobě zážitkem, za který stálo zhlédnout i velmi nudnou první polovinu filmu. (01.06.2011)

Podkarpatská Ru a její reflexe v české společnosti První republiky postupně zdomácněly. Karpatské poloniny se staly místem nejen četnických stíhání a hlídek, ale i vyhledávanou turistickou atrakcí bohatší části středních vrstev. Hodně poznatků do českého povědomí přinesli i čeští navrátilci ze státních služeb (vojáci, celníci, učitelé, úředníci, ale také stavební dělníci). Nejzaostalejší kout republiky byl pro pražskou společnost exotický téměř tak jako Orient nebo Latinská Amerika. Stačilo málo: nastoupit na vlak na Wilsonově nebo Masarykově nádraží a vystoupit v Užh(g)orodě. Jako jsou zapomenuté tyto blízké i vzdálené geografické souřadnice, tak je dnes stejně historickým i svébytný svět tamější židovské komunity, který v něčem byl blízký známějším židům haličským. Milostný příběh, který zachytil jeden z těch poučenějších, Ivan Olbracht, patří k tomu nejlepšímu, co Kamil Zeman kdy napsal (občanské Olbrachtovo jméno). Shodně lze mluvit i o Kachyňově režii a vynikajícím výkonu Jelínkové v titulní úloze. O době i o jejích svízelích je v této zdánlivě drobné povídce a ještě více ve filmu všechno. I Kachyňův všední den dokázal - a dokáže - zaujmout. (26.04.2008)