Kočár do Vídně

Válka jako děj zvenčí, vstupující a tragicky ničící jednotlivé lidské životy. Dobro a zlo, které ani zdaleka nejsou rozděleny jednoduchou šablonou mezi německým vojákem, čerstvou vdovou a skupinou českých partizánů. Silně povedený scénář Jana Procházky. Právě to, že si Procházka dovolil nalomit pár poválečných stereotypů uvrhlo tenhle film na hodně dlouhou dobu do trezoru. (12.04.2009)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)

Nevím, jak jsou na tom s jazykovými znalostmi ostatní, ale já, jakožto člověk s již značně pohasínající znalostí jazyka německého a ještě bídnější schopností porozumění mluvenému projevu, jsem za celý film porozuměla snad jen pár základním a jednoduchým spojením. Když jsem film zhlédla, nebyly v něm jaksi obsaženy titulky. Buď záměrně, nebo chyba ve výrobě:) Celý děj se sestává víceméně jen z pouhé jízdy kočárem, za doprovodu docela podmanivé hudby a rozmluv Jaromíra Hanzlíka, kterým stejně vůbec nebudete rozumět. Z výsledku jsem měla pocity těžko popsatelné. Možná Vás bude příběh po chvíli sledování odrazovat, když zjistíte, že čas plyne kupředu, nic převratného se neudálo a navíc tomu ani nerozumíte. Tento pocit jsem měla též, jenže i přesto na mě Kočár do Vídně zvláštním způsobem zapůsobil. Největší zásluhu na tom mají, Hanzlík, coby mladinký, upovídaný a fešný voják, a mlčenlivá a zarputilá Janžurová. Jejich společná scéna, objetí v lese, byla dechberoucí. Závěrečné momenty, zvláště Hanzlík na oprátce běžící za kočárem, byly dost silné. (24.08.2010)

Je až neuvěřitelné, že jeden z nejlepších českých filmů je tak komorní a prostý počin. Pánové Kachyňa s Procházkou byli naprostí géniové, když dokázali při tak výrazném minimu výrazových prostředků vykouzlit tak strhující atmosféru...nezvykle silný film založený na třech hereckých výkonech, podmanivé kameře a dokonale fázovaném příběhu... ,,Nemělo cenu ho trápit...copak jsme nacisti?" (29.07.2014)

Spolu s Uchem Kachyňův vrchol - velmi celistvé a působivé minimalistické dílo, stylizované atmosférou, prostředím a řadou obrazů až do nadčasové balady. I přes obdobné znaky s Kachyňovými díly druhé poloviny šedesátých let na mě tentokrát nezavál chlad, ale naopak se přede mnou rodilo samotné lidství ve dvou lidech, kteří o něj na určitou dobu zlými okolnostmi přišli. Sugestivní působení výtečně podtrhuje nádherná varhanní hudba, která sice netvoří tvůrčí složku k obrazu, ale i samo jeho podbarvování je díky její síle naprosto dostačující. Výkon Hanzlíka si zaslouží stejné absolutorium, jakési si zasloužil v Romanci pro křídlovku, daleko větším šokem však pro mě Janžurová, jejíž role omezená po většinu děje jen na mimiku a gesta ukazuje její ojedinělou a příliš nevyužitou polohu, která fascinuje až mrazí a to mnohonásobně víc než její zákeřná Morgiana. Z její nenalíčené tváře je těžké odtrhnout oči. A když ještě přidám další překvapení ve velmi nekomformním závěru, vychází mí jeden z nejvýraznějších a nejsvébytnějších počinů naší kinematografie. (14.11.2009)