Kočár do Vídně

Období není nutné představovat, je v nich, rozdalo jim role a nechává je hrát. Na scéně je oběť a nadřazený, není čas na soud, herci byli již odsouzeni dobou, která je nutí jednat. Vše ovšem trvalo moc dlouho a jediné, co oba tábory spojuje, je vidina rychlého konce. Chtějí jít domů. A možná že toto přání je hlavním morálním zlomem v nemorálních letech. Lidská morálka roztrhaná na kusy v nich samotných. Co chtějí? Zapomenout? Na chvíli se tak stane, ovšem přichází stále ještě chladné květnové ráno a sním ti, kteří ještě nezapomněli. Vrchní Kachyňův skladatel zvolil komorní, vážnou hudbu, a zvolil výborně. Režisérova práce je jako vždy precizní a atmosféra prakticky dokonalá. (18.08.2012)

Konec druhé světové války a setkání dvou německých vojáků a Češky, která přišla ve válce o muže. Obrovská smršť emocí, již ale nechává snímek i jeho syrově strohé herecké pojetí a až poetické vyprávění hlavně na divákovi. O to víc na nás příběh působí a při konci člověka až zamrazí. Další výborný snímek Karla Kachyni a zároveň perfektní důkaz toho, že opravdu silný příběh nemusí být zpracován akčními záběry nebo rádoby dojemnými hereckými výkony. (08.03.2012)

Nevím, jak jsou na tom s jazykovými znalostmi ostatní, ale já, jakožto člověk s již značně pohasínající znalostí jazyka německého a ještě bídnější schopností porozumění mluvenému projevu, jsem za celý film porozuměla snad jen pár základním a jednoduchým spojením. Když jsem film zhlédla, nebyly v něm jaksi obsaženy titulky. Buď záměrně, nebo chyba ve výrobě:) Celý děj se sestává víceméně jen z pouhé jízdy kočárem, za doprovodu docela podmanivé hudby a rozmluv Jaromíra Hanzlíka, kterým stejně vůbec nebudete rozumět. Z výsledku jsem měla pocity těžko popsatelné. Možná Vás bude příběh po chvíli sledování odrazovat, když zjistíte, že čas plyne kupředu, nic převratného se neudálo a navíc tomu ani nerozumíte. Tento pocit jsem měla též, jenže i přesto na mě Kočár do Vídně zvláštním způsobem zapůsobil. Největší zásluhu na tom mají, Hanzlík, coby mladinký, upovídaný a fešný voják, a mlčenlivá a zarputilá Janžurová. Jejich společná scéna, objetí v lese, byla dechberoucí. Závěrečné momenty, zvláště Hanzlík na oprátce běžící za kočárem, byly dost silné. (24.08.2010)

Erbovní dílo české a slovenské filmové vlny nikoliv náhodou bylo natočeno na počátku druhé poloviny šedesátých let. Během komunistické éry to bylo jediné období, kdy to - byť za cenu mnoha pokřiků - mohlo proběhnout. Dobová vlna postupného procitání z šoku padesátých let a rudého gestapismu a jeho následných forem se dotkla všech - i svazáckého aktivisty a rychle dozrávajícího spisovatele Jana Procházky. V mladém věku - v této době ještě nedovršil své čtyřicátiny - se poměrně rychle dopracoval vlastního osobnostního nazírání už tehdy bílých míst. Na příběhu, který je skrytou alegorií, zaujme přesná volba doby (řádově únor-březen 1945), národnosti vojáků (Rakušané) i psychologie postav (touha nezemřít a přežít stále nesmyslnější zločinnou válku). Krutost partyzánů je krutým kontrapunktem bezradného počínání mužských protagonistů z nedobrovolné titulní trojice, ale - nic tím nechci a nemíním omlouvat - nepřesahuje rámec druhé světové války. Spíše naopak. Krutost válečné doby se nejlépe vyjevuje právě na epizodách tohoto druhu: Buď my, nebo oni. S tímto historickým nazíráním lépe pochopíme skrytou krutost počínání obou dezertérů i druhé strany. Doba, je-li vyknuta z kloubů, šílí. A šílenství - třeba ve formě bázně nebo zhrublosti zdrsnělých mravů - má své znaky a svou podobu. Jeho diskutabilní vážnost by nás neměla mýlit. Nadčasové podobenství o lásce a krutosti, které s úspěchem usiluje o toto nečernobílé vidění skutečnosti, to demonstruje víc než názorně na úrovni, která je pro dnešní kinematografii v Česku spíše snem než dosažitelnou metou. (05.04.2008)

Kočár do Vídně s Janžurovou, Hanzlíkem, Munzarem koně vezou, nikdy tam však ale nedojedou. I z minimalistického pojetí může vzniknout velkolepé dílo. Film o třech hercích kde to především táhne I. Janžurová s J. Hanzlíkem. Luděk Munzar je zde trošku upozadněn. Avšak i jeho postava(role) je zde důležitá. Pakliže by tomu bylo naopak a ležel tam místo Munzara Hanzlík(jeho postava) Janžurová(její postava) už by byla nejspíš dávno mrtvá. Munzar nebyl takovej dobrák jako mladý ucho Hanzlík. Vyzdvihnout na snímku musím mimo herectví všech zúčastněných taktéž kameru a hudební/zvukovej doprovod. Partyzánské zakončení s tím, že nejsme jako nacisti snad ani komentovat nemusím. Další dobrej filmovej tip od filmového kolegy darkrobyk za kterej mu děkuji. (01.10.2023)