Kočár do Vídně

Tandem Procházka - Kachyňa za přispění J.Illíka (kamera), E.Krumbachové (kostýmy), J.Nováka (hudba) a trojice výborných herců vytvořil působivé bergmanovské drama o vině a trestu, pomstě a odplatě, o frustraci z konce války a nemožnosti nalezení společné řeči dvou znepřátelených stran. A pokud se zdá, že dialog by byl možný, je brutálně ukončen. Černobílá poetická kamera snímá efektně temný zamlžený les, jehož stromy se vynořují z hustých záclon mlhy a zase mizí jako němí svědkové dramatu mezi hlavními protagonisty. S každým dalším zhlédnutím lze objevovat nové drobné niance a detaily. Film, který oslovuje stále a jehož síla je v základních lidských potřebách - touze přežít a nenechat se zlomit. Rychlokvašní partyzáni zlehčují své činy povzdechem, že nejsou jako nacisti...nejsou...jsou daleko horší. J.Hanzlík vzpomíná, že smyčka na krku se mu stala téměř osudnou, když se během natáčení koně nečekaně splašili... (05.12.2011)

Období není nutné představovat, je v nich, rozdalo jim role a nechává je hrát. Na scéně je oběť a nadřazený, není čas na soud, herci byli již odsouzeni dobou, která je nutí jednat. Vše ovšem trvalo moc dlouho a jediné, co oba tábory spojuje, je vidina rychlého konce. Chtějí jít domů. A možná že toto přání je hlavním morálním zlomem v nemorálních letech. Lidská morálka roztrhaná na kusy v nich samotných. Co chtějí? Zapomenout? Na chvíli se tak stane, ovšem přichází stále ještě chladné květnové ráno a sním ti, kteří ještě nezapomněli. Vrchní Kachyňův skladatel zvolil komorní, vážnou hudbu, a zvolil výborně. Režisérova práce je jako vždy precizní a atmosféra prakticky dokonalá. (18.08.2012)

Jednohubka z posledních dní války. Strhující a bourající nejedno klišé. Třeba že ne každý v uniformě wermachtu musel být grázl a že osvobozující partyzán nebyl vzorem cností, ale že se uměl chovat stejně brutálně jako okupant. Hans měl kliku, že byl vyjukanej odvedenec a těžko si ten jeho kukuč dalo spojovat s vrahem našich lidí. Vdova zase v tom, že kdyby na jeho místě byl jeho kamarád (Munzar), že by asi už nežila a rohodně by si nenechal od ní vyprášit kožich. Na filmu mi vadí trochu jeho předvídatelnost, ale jinak je to parádní záležitost. Dávám za 4 kmeny přes cestu... * * * * (18.08.2021)

Na tomto filmu mě nadchla hlavně úchvatná černobílá kamera, která těží z porstředí maximum. Záběry tichého lesa zamlženého oparem vzbuzují až jakousi chrámovou atmosféru, kterou ještě umocňují doprovodné vrahaní fugy. Svou komorností a minimalismem mi Kočár do Vídně v něčem připomíná Kurosawův Rašomon. I zde je minimum postav a prostředí uzpůsobené tomu, aby se pozornost soustředila hlavně na ně. Za chybu tohoto filmu považuji namluvení Hanzlíka s Munzarem německými herci. Je to jen další důkaz, že dabing, ať už v jakékoliv podobě, vždy kazí plnohodnotný prožitek z filmu. Ač jsou oba herci bezchybní, měl Kachyňa buď nechat mluvit je, nebo obsadit jiné. (23.10.2009)

Hodně silný zástupce české nové vlny, který se ale nevyrovná její úplné špičce. Scény v lese jsou přece jen místy rozvleklé (chudák Iva Janžurová si tedy opravdu zaběhala), už proto, že výprava filmu je, eufemisticky podáno, hodně stereotypní a koně, kteří jsou v záběru asi nejčastěji, mají herecký rejstřík taky trošku omezený. Jaromír Hanzlík je ve střídání krajních poloh vynikající, Iva janžurová skorem tak dobrá, až na poslední třetinu filmu, kde při tom nešťastném běhání chytne do visáže takový nějaký zvláštní prvek, který z ní pro mne udělal z ženské let čtyřicátých ženskou let devadesátých. Původní čtyři hvězdičky jsem málem sundal na tři, ale úplný konec je konečně oživen dalšími postavami a připomenul mi závěr výborného Habbermanova mlýnu. (14.06.2011)