Kočár do Vídně

Tandem Procházka - Kachyňa za přispění J.Illíka (kamera), E.Krumbachové (kostýmy), J.Nováka (hudba) a trojice výborných herců vytvořil působivé bergmanovské drama o vině a trestu, pomstě a odplatě, o frustraci z konce války a nemožnosti nalezení společné řeči dvou znepřátelených stran. A pokud se zdá, že dialog by byl možný, je brutálně ukončen. Černobílá poetická kamera snímá efektně temný zamlžený les, jehož stromy se vynořují z hustých záclon mlhy a zase mizí jako němí svědkové dramatu mezi hlavními protagonisty. S každým dalším zhlédnutím lze objevovat nové drobné niance a detaily. Film, který oslovuje stále a jehož síla je v základních lidských potřebách - touze přežít a nenechat se zlomit. Rychlokvašní partyzáni zlehčují své činy povzdechem, že nejsou jako nacisti...nejsou...jsou daleko horší. J.Hanzlík vzpomíná, že smyčka na krku se mu stala téměř osudnou, když se během natáčení koně nečekaně splašili... (05.12.2011)

Mlžný les za jehož neuchopitelným okrajem končí válka. A tím pro aktéry nastává situace, kdy potkat prakticky kohokoli, je pro ně rozsudkem smrti. Kočár do Vídně sice trpí na deklamativnost, nedůvěryhodné finále a trochu zbytečně přepjaté herectví, nicméně na svou dobu výborná kamera, dobře vykreslené prostředí temného polesí a unikátní zasazení z něj ve výsledku dělá celkem funkční noční můru. (28.09.2021)

Strhující psychologické drama Jana Procházky si nemilosrdně zahrává s nashromážděnými emocemi, které hrozí vybuchnout každým okamžikem. Depresivní jízda liduprázdným lesem katarzi každým metrem odkládá až se pomsta, nenávist, strach, spravedlnost, válečná frustrace vzájemně vykrátí či anulují a vyústí v nečekané sblížení. Šokující konec vrhá na partyzány a potažmo i rudou armádu zcela jiné světlo, než na ně svítilo v budovatelských písních a učebnicích. Karel Kachyňa tímto odvážným kouskem odstartoval bouři nevole stranických orgánů vůči své tvorbě, ale Jan Procházka zastávající záhadným způsobem vysoké funkce prozatím dokázal usměrnit ideologické nůžky, které nás připravily o ještě syrovější záběry a dveře trezoru zůstaly zatím otevřené. Za filmem Ucho se už s velkým třeskotem zavřely a s nimi i scénáristovo jméno. Excelentní herecké výkony, kamera Josefa Ilíka a traumatizující varhaní hudba výčet završuje a dělá z něj nejen klenot čekoslovenské kinematografie, ale hlavně hluboké poselství o absurditě války. (24.05.2008)

Kdo se bojí (vykonat pomstu), nesmí do lesa.. Varhany a lesní cesta lemována mlhavým oparem dodávají filmu punc osudovosti, nicméně pohnutky (proč byl úvod jen popsán slovy?) a chování (kdyby Krista vyhodila po noži, pistoli a kompasu z žebřiňáku i Munzara, všiml by si toho ucho Hanzlík až za Znojmem) hlavních dvou postav mi přišly nepřesvědčivé a nasměrovaly film k emočně řídkému konci. Komunisté byli moc hodní bankéři, že nám schovávali kinematografické klenoty do trezoru, aby se jim nic nestalo a nikdo je neukradl, ale Kočár do Vídně je pro mě důkazem, že ne všechno zakázané se automaticky rovná skvostné.. (24.08.2010)

Na sklonku 2. světové války připravili Němci venkovskou ženu o manžela a teď, když si dva jiní - dezertéři - vynutí její pomoc, je vdova rozhodnuta se pomstít. Starší Němec je zraněný, mladší naivní, takže stačí je postupně odzbrojit, počkat na správnou chvíli a ukrytou sekerou zpečetit jejich osud... I když zohledním u nás ojedinělou ambici natočit syrové, věcné drama bez komického zlehčování, fakt, že jde o možná nejpomalejší road movie všech dob nebo z dnešního pohledu nekonvenční obsazení Ivy Janžurové, pořád mi schází to hlavní, proč se vůbec na filmy dívám: silný emocionální zážitek. Bylo k němu skvěle nakročeno, ale prostě se u mě nedostavil v míře, jakou jsem očekával. První, přehlednější a dobře rytmizovaná polovina filmu byla víc než slibná, s věrohodností druhé už jsem měl čím dál větší problém. U tolik oceňovaného filmu bych nečekal tolik dramaturgických přehmatů a nedůsledností. Namátkou: 1.) Proč se o tom, co ději předcházelo, dozvíme titulkem? Proč nejsme u toho? Přímočarý vpád do děje by rychle a srozumitelně rozdal karty, posílil diváckou spoluúčast a zvědavost, co bude dál. Všechna ta kradmá gesta, pohledy a komunikační problémy hlavní trojice, tedy převážná většina filmu, by získaly na významu a informační hodnotě ve chvíli, kdy k nim dojde, nikoli až zpětným domýšlením. Jen kdybychom znali právě tu základní situaci "seznámení" a chápali z ní, jaký si kdo o tom druhém udělal obrázek - tedy z čeho vychází postupně se hroutící plán jedné i druhé strany. 2.) Ve filmu je málo dialogů,což je zdánlivě ideální, ale když už postavy promluví, často říkají věci, které by bylo možné jednoduše ukázat. Proč se o datu událostí musíme dozvídat z rozhovoru Němců? Proč se jen mluví o tom, že zdálky slyšeli ze vsi hrát dechovku a z toho usuzují, že válka skončila? Proč tu dechovku neslyšíme? 3.) Není jasné, zda Iva Janžurová nerozumí německy, nebo to jen vychytrale předstírá. Ve filmu jsou přitom momenty, kdy je třeba to jednoznačně vědět. 4.) V posledním dějství filmu není dost přesvědčivě zdůvodněno její jednání. Impulsem k této proměně z mlčenlivé, apatické a jakoby bezpohlavní Nemesis v řekněme citlivější bytost mělo být něco mnohem jednoznačnějšího. Skoro si říkám, že proměnlivý vztah na ose Janžurová-Hanzlík by byl uvěřitelnější, kdyby ta žena přišla o syna, nikoli o manžela. Tak jako tak, Hanzlíkova "citová korupce" nemá správnou gradaci - silnější podněty, které venkovanku nechají chladnou, přijdou dřív než slabší, které na ni přitom zapůsobí víc. Samozřejmě jsou to jen moje osobní dojmy a možná to vypadá, že jsem hnidopich, ale všechna tato zdánlivě drobná klopýtnutí mě rozptylují a v součtu IMHO oslabují sílu i legitimitu právem kontroverzního konce. 60% (07.06.2010)