Malá mořská víla

Andersenovským melancholickým depresivnostem se celý život instinktivně vyhýbám jako čert kříži a ačkoli o příběhu Malé mořské víly tak nějak odjakživa vím, neměl jsem v úmyslu se s ním někdy v jakékoli formě blíže seznámit. Neobával jsem se ani tak neblahého konce milující rusalky (je to přece mythologon), jako spíš jejího tichého trpitelského hysterismu a dusivého pathosu popelkovsky slaného oceánu. A ejhle! Nevím, zda je to zásluhou Hofmana a Kachyni, či zda tito dva jen dobře posloužili sadistickému autorovi samému, nicméně jejich krásné zpracování legendární pohádky je takové, že jsem v tento příběh (a v rusalčino nemoci-jinak) uvěřil, čehož bych se na stará kolena věru nenadál. Uvěřil přesto, že spojité motivy stojícího pozorujícího "chóru", morální kritiky lidstva (zabíjejí se navzájem atd.) i vtipných hláškek na jeho adresu od těch, kteří jsou jaksi v jiné dimenzi, pospolu zřetelně ukazují na spoluautora Návštěvníků. Dále přesto, že tento film nepatří ke Kachyňovým formálně nejsilnějším (nicméně jeho forma sdostatek zprostředkovává obsah - z detailů viz např. vyvržení z moře, zmíněné zde M-artou, s jejímž komentářem dalekosáhle souhlasím). Naštěstí jediné, co tu výrazněji kazí dojem, není nic významnějšího, než rádoby mohutné modýlky mořských korábů - vhodně narafičená klasická papundeklovo-záclonová kombinace ve studiu by v tomto ohledu posloužila lépe. No a ještě to odhalení maminčina osudu, které sice patřičně završuje velmi působivý motiv její utajené sochy, ale na druhé straně dělá v posledku z jejího důstojného manžela jakožto vášnivého sběratele lidských výtvorů nečekaně směšnou postavu. K jádru věci: Může se zdát, že přijmout stanovené podmínky a s tak vysokým rizikem kvůli chabé naději na lásku člověka - z definice zrádného a sobeckého tvora (a princ, ač šlechetný, veskrze sympatický a nikterak zlý, po celou dobu tuto definici potvrzuje) je hodně špatný kšeft. Jenže vezmeme-li v potaz vílinu vyhlídku na určených tři sta let života, musíme uznat, že to vůbec nebyla pošetilá transakce. Vyprávění si ovšem dává velmi záležet na tom, aby její šance byly co nejmenší, princova zrada co nejnevinnější a přesto co nejzavrženíhodnější, její láska však bezbřehá a až kristovsky důsledná. Jak už to u arciarchetypálních příběhů bývá, lze její volbu a nemožnost-jinak vnímat dvojím způsobem: buď tragicky jako nutně bezútěšný osud skutečné lásky, nebo mýtopoeticky jako vílino zmocnění se vlastní existence a vítězství ve formě dobrovolné oběti pro lásku jiných. Meze překročivší víla nakonec splyne se svým živlem a princ s princeznou jestli neumřeli, šťastně žijí ve své čisté osudové lásce dodnes - dobrý konec, jak už to v pohádkách bývá. "...každý krok tě bude bolet, jako bys šlapala na ostrý nůž." -"Chci to!" (07.04.2015)

Na můj vkus až moc umělecky zpracovaná pohádka. Tedy jestli se tohle dá považovat za pohádku. Znázornění podmořské říše v Prachovských skalách je působí, ladění do modra je vkusné a mystické, hudba je impozantní a Radovan Lukavský coby Posidon je parádní. Jenže to jsou veškeré klady. Umělecká stránka převažuje nad zábavou, a to bohužel je u pohádkového příběhu velký problém. I proto kvůli utahanému až těžce působícímu ději mě tento Kachyňův film vůbec nebavil. Problém je taktéž i v představitelce hlavní hrdinky, Miroslava Šafránková je prostě špatná herečka. [6475. hodnocení, 183. komentář, 66%] (03.12.2020)

Velmi kvalitní pohádkové drama o mlaďoučké mořské víle (Miroslava Šafránková), která zatoužila po jiném životě, než po tom, který jí byl předurčen. Z mladické nerozvážnosti, zvědavosti a touze po citu se zamiloval do prince Jižní říše (Petr Svojtka), který neváhal obětovat životy všech na lodi jen proto, aby uviděl tu, která tak nádherně zpívala. A i když byl zachráněn malou mořskou vílou, zamiloval se do princezny Sargasové říše (Libuše Šafránková), kterou jako první uviděl po svém probuzení z mdlob. Byl to rozmazlený floutek, který malou mořskou vílu vnímal jen jako náhražku, i když ta obětoval vše, aby s ním mohla být. Král všech moří (dobrý Radovan Lukavský) byl tvrdý a cynický mocný muž, který lidmi pohrdal. Když ho malá mořská víla poprosila o něco, čímž by zabránila nevyhnutelnému, dal jí mečík, aby oba zabila, až k nevyhnutelnému dojde. Ale ta nakonec obětovala svůj život, aby princ mohl žít se svojí pravou láskou. Je to nádherná ukázka pravého opaku, jak se láska většinou projevuje, a to majetnickými sklony na toho druhého. Musím také ocenit nádherné vlasy mořských obyvatel, Prachovské skály a zámek Veltrusy. Je to nádherně smutný příběh o neuvěřitelné sebeoběti a touze po skutečné lásce. (14.08.2010)

2. dubna 2005 uplynulo 200 let od narození nejslavnějšího Dána, nejdospělejšího pohádkáře a velice významné osobnosti Hanse Christiana Andersena . České televize to jako tradičně ignorovaly, a tak je docela smutné, že jsem si to musel připomínat tímto slavným československým filmem na MDR. Naštěstí už neplatí, že by stejně tak ignorovaly tuhle drastickou pohádku, jíž svou atmosférou i vyzněním předčí málokterá jiná. Mně osobně se zamlouvá nejen nesmrtelný příběh, stylově symbolistně jednající postavy, ale i dokonalá vizuální a hudební stránka. A především: tahle pohádka se vám bude líbit bez ohledu na váš věk. (03.04.2005)

Malou mořskou vílu jsem viděl jako dítě a vzbudila ve mně velký odpor. Teprve až jako dospělý jsem ji dokázal docenit. Fascinující film, který nemá obdoby ani v československé, ani světové produkci (minimálně v rámci žánru). Ať už jde o Liškovu hudbu, kostýmy (především účesy mořských lidí)... jen to prostě není moc pro děti. Ovšem má,ani ne čtyřletá, dcera, která na Arielle nedá ani dopustit, říkala, že se jí to líbilo, tak nevím... (14.11.2020)