Malá mořská víla

V dětství zneklidňovalo a vypálilo se do paměti (hudba, kostýmy, zpomaleně vlající řízy, král všech moří se svým ironickým odstupem od lidského světa, absolutní mocí nad národy a živly a zároveň bezmocností vůči nejbližším, vílí zmatek tváří v tvář intenzitě citů, ježibabina vědoucnost v „ženských otázkách“, nedostupná mateřská socha, nemožnost komunikace před i po ztrátě řeči, osudovost toho všeho), v dospělosti pořád detaily k vyzobávání. V té stylizované tragice je vystiženo cosi neúprosně (a závratně) reálného, tak jako v původních Andersenových pohádkách. (03.05.2015)

Malá morská víla je u mňa presne ten istý prípad, ako Posledný jednorožec. Oba filmy som videl po desaťročiach a pri jednotlivých scénach som si vybavoval, ako som ich videl prvý krát. Je to nesporne veľké plus, najmä pri filmoch, ktoré ste mali ako deti radi. Veľmi svojský a osobitý Kachyňov vizuálny štýl zvolený pre Vílu na látku presne pasuje, ale podobný rozprávkový štýl myslím dotiahli do dokonalosti Hledík v Treťom šarkanovi a Hollý v Soľ nad zlato. Je otázne, či hodina a pol nie je trochu priveľa, či by film nebol dramaturgicky viac zvládnutý pri kratšej stopáži. Takto som mal pocit, že občas dej nahradzovali krásne obrázky. Ďalším plusom je, že si nielen spomínate na zábery, ktoré vám utkveli v pamäti v detstve, ale aj na to, ako vám čítala rozprávku mama, keď ste mali päť rokov. Neviem, či toto platí aj pre mládež, vyrastajúcu od 90. rokov. (02.06.2014)

-"Nikdy jsem ti nelhal, ani když jsi byla malá a chtěla vědět věci, které se dětem neříkají." Moje nejoblíbenější pohádka. Všichni lidé nemohou být šťastní, i když tento postoj v poslední době přehodnocuji a snad ho jednou zavrhnu. Mé osobnosti je velmi blízké, jak je tato pohádka zároveň velmi chladná i horoucí jako oheň uvnitř zemské koule. Když jsem byla mladší, tak jsem se samozřejmě ztotožňovala s malou mořskou vílou a i nyní je mi její část její naivity stále velmi blízká, ale jak postupně stárnu a mám už nějaké věci za sebou, tak nejvíc rezonuji s jejím otcem, králem všech moří. Protože malá mořská víla je přese všechno příliš jednostranná. Vybere si svůj cíl a obětuje mu všechno, věnuje mu veškerou svou pozornost, svou sílu, svou důstojnost, a to do takové míry, že nakonec ani ona sama sebe neslyší. Zmizí a rozplyne se. Nejen doslova (a jak krásně tady scénáristé upravili původně silně mučednicky křesťanský konec předlohy Hanse Christiana), ale hlavně symbolicky, ve vztahu k sobě samé. Symbolizuje mládí, které nikdy nedospěje. Král všech moří oproti tomu přežil své začátky, ustál i hluboce zraňující trauma a ztrátu životní lásky, a pokračuje dál. A je to on, kdo je navenek chladný jako říční led a uvnitř vře nejhlubšími (komplikovanými!) emocemi. Zároveň má široký rozhled, velmi dobré pozorovatelské schopnosti a neskutečně suchý/štiplavý smysl pro humor. Ukažte mi jinou postavu v rámci českých pohádek, která by byla takto hluboce rozpracovaná a skutečná. Masivní podíl na tom nepochybně má Radovan Lukavský, který jako by se přímo narodil pro role jedinců, kteří na lidský rod nahlížejí zvenčí, a který je právě díky schopnosti minimalisticky na omezeném prostoru vytvořit celé širé světy, mým nejoblíbenějším českým hercem (spolu s Petrem Čepkem - démon). Ale tím výčet věcí, které mi na Malé mořské víle imponují, nekončí. Výtečná mimozemská výprava a kostýmy - šaty, které nosí víla po příchodu mezi lidi, bych brala okamžitě (ačkoliv jsem obvykle milovnice barev a vzorů). Zvolený minimalismus kombinovaný s výraznými detaily a akcenty skvěle odráží náladu celého příběhu a vytváří uvěřitelný a zároveň velmi jiný svět od toho našeho, kde se může všechno odehrávat. Hudbu Zdeňka Lišky snad ani netřeba zmiňovat, ten muž je zkrátka nedostižitelný génius a jeho melodie nejenže propůjčují pohádce nezapomenutelný zvuk, ale zároveň jsou umně součástí příběhu samotného. Kachyňa všechno skvěle propojuje a přímo mistrovsky nabízí a využívá sestry Šafránkovy - jak jsou si podobné a zároveň jak je každá jiná. A to, jak se rozhodl film zakončit... Ten konec je prostě skvostný. ♥♥♥ -"První kámen, bílý, s její dlaní srůstá. Druhý kámen, rudý, zamyká jí ústa. Třetí kámen, černý, ten jí v srdci zůstal... A v tom třetím kameni sama navždy zkamení." (20.12.2007)

Za svůj život jsem viděla již hodně pohádek, ale opakovaně bych se mohla dívat jenom na pár z nich. Tato k nim určitě patří, protože mě v dětství hodně zasáhla, právě proto, že byla jiná a jinak zpracovaná. Je melancholická a smutná, což v Čechách není moc obvyklé. Myslím, že dobře vystihuje atmosféru Andersenových příběhů. Líbila se mi snová podmořská říše se zvláštními rozevlátými kostýmy, emotivní hudba a Miroslava Šafránková byla v roli víly opravdu půvabná. Konec nešťastné víly mě vždycky dostane, ale je fakt, že bych tuto pohádku doporučovala již starším dětem. (21.01.2012)

Už jako dítě jsem měl tuhle pohádku za nesmírně depresivní, a co si budeme povídat, ono se ani po letech moc nezměnilo. Ten příběh sám o sobě je moc pěkný, ale to, jak ho pojal Karel Kachyňa, jde ještě o něco dál a já jsem vždycky měl pocit, že je to téměř až horor. Ono také nemnoho televizních pohádek končí takhle temně. (20.12.2014)