Místo u moře

Lonergan je o něco lepší scenárista než režisér a nepoměrně lepší režisér než člověk s citem pro volbu hudby. Jedno z nejlépe napsaných i zahraných "klasických amerických maloměstských dramat o neřešitelných kostlivcích ve skříních" posledních let si totiž podkopává nohy na první dobrou cíleným výběrem klasické vážné smyčcové hudby. Ta je tu nadužívána a byly vybrány nejohranější možné skladby; je to na slzičky cílené, od patosu ulepené, podbízivé a snadné řešení. Což je v naprostém rozporu se vším ostatním, jelikož Manchester jinak nic patosem zavánějícího, podbízivého (natož na slzičky cíleného) nenabízí (a že by se našly pasáže, které by k tomu sváděly) a snadná východiska jsou mu cizí. Jako by autor nevěřil, že jeho vlastní osudová látka, jím vybraní herci a jím sepsané dialogy, které fenomenálně pracují s nevyřčeným "co však vždy visí ve vzduchu", budou stačit na emočně zdrcující subtilní drama a tak se tomu rozhodl jít naproti nejlacinějším možným způsobem. A zbytečně tím devalvuje jinak neskonale působivý zážitek. (03.02.2017)

Bolestivá rána přímo do srdce. Film, jehož autor je patrně na zcela stejné frekvenci jako já, protože jsem rozuměl každé scéně. Všechno na svém místě, všechno mi dávalo smysl. A už dlouho jsem nezažil tak rychlých 137 minut, které by se papírově měly spíše táhnout (a podle ohlasů se i mnoha lidem skutečně táhly). (03.02.2017)

Scéna pri kočárku neskutočne silná a realistická, akoby ani nebola hraná. Film ostatne celý stojí na realističnosti, je neobvykle detailnou návštevou miesta, jeho atmosféry, spôsobu žitia v ňom, nahliadnutím do súkromia a intimity jeho obyvateľov. S hlavnou postavou prežívame šialenú drámu, aniž by od nás tvorcovia chceli s ním sympatizovať (naopak, je to nezodpovedný buran). Mimoriadné herecky, aj zachytením každodennosti, ako ju vo filmoch nevídávame (napr. skvelá, na prvý pohľad zbytočná scéna hladania zaparkovaného auta). (22.03.2017)

(1001) -"Who you gonna shoot? You or me?" Jakožto osoba s vlastním traumatem z minulosti velmi oceňuji příběh o smrti rodiče, který se zcela vyhýbá většině klišé a zavedených přihlouplých schémat, v jakých se obvykle takové filmy z americké produkce odehrávají. Postava Patrika mi přišla výjimečně dobře napsaná i zahraná a jestli si někdo za tento film zasloužil Oscara, tak by to určitě byl herec Lucas Hedges. Je tak osvěžujicí vidět na plátně dospívajícího mladíka, který se chová rozumně, osobitě a uvěřitelně a svoje emoce prožívá hlavně vnitřně a nikoliv "rebelským" řvaním na svoje nejbližší. Caseyho Afflecka mám v srdíčku už od Zabití Jesseho Jamese a i nyní musím obdivovat jeho schopnost vyjadřovat nejrůznější spektrum emocí bez zřejmého pohnutí brvou. Bohužel s jeho postavou souvisí můj osobní největší problém s tímto filmem, a to je dle mého velmi nezvládnuté zprostředkování onoho konkrétního nejdůležitějšího flashbacku. Filmu se předtím i potom daří zůstávat velmi civilní (vzhledem k tomu, jakých témat se dotýká), ale prostřihy z advokátovy kanceláře od statického sedícího Afflecka do tragické minulosti podkreslené patetickou hudbou a ukazující vše vyděračsky a chce se mi říct i zbaběle citově zabarvené se velmi odlišují od stylistického pojetí zbytku filmu, a ne dobrým způsobem. Zároveň to také signalizuje soustředění autorské pozornosti více na minulost než současnost (a já bych to chtěla naopak) a upřednostňování Affleckova vztahu k jeho ženě na úkor vztahu k synovci (a já bych to chtěla naopak). Na druhou stranu mě velmi potěšil odkaz na můj oblíbený Freudův sen o hořícím dítěti, ačkoliv ten taky do realisticky pojatého příběhu příliš nezapadá. Ve výsledku na mě Místo u moře působí jako řemeslně dobře zvládnutý produkt s jistými kvalitami, který v sobě ale po troše přemýšlení a cítění neobsahuje nic, kvůli čemu bych jej chtěla kdy vidět znovu, myšlenkově se k němu vracet nebo ho obdivovat. (19.09.2017)

Manchester by the Sea je film plný strašných hereckých výkonů, srdceryvných scén, které hrají na city a přitom působí naprosto uměle, takže se jim to nedá vůbec věřit. Je to plné prázdných dialogů a nesmyslů, které úplně bijí do očí. Obdivuhodné na tom filmu je, že to vlastně nemá žádný děj, ani konec a přesto to režisér a scénárista dokázali natáhnout na 137 minut. Sem tam občas hodili nějakou tu dramatickou scénu a pár překvapení, který jsem nečekala, jinak mě to ale ničím nenadchlo. 3* bohužel jsem viděla i horší filmy, body k dobru tomu přičítám za to, že jsem se několikrát od srdce zasmála (a ne vždycky proto, že to tvůrci mínili jako vtip). (10.02.2017)