Poslední motýl

Pomerne neštandartný námet z druhej svetovej vojny natočený bohužiaľ príliš štandartným spôsobom. Záverečná 20 minútovka je geniálna, ukazuje, čo robí umelca umelcom aj v ťažkých dobách. Lenže to pred tým je chvíľami nudné, pozeráme sa na sto krát videné v iných filmoch. Je fajn, že sa nemusíme pozerať na citové vydieranie spôsobené páchaným násilím, hrôzy sú síce ďaleko, ale predsa tak blízko. Škoda, že podobne silných momentov ako divadlo a záverečné predstavenie vo vlaku nie je vo filme aspoň o jeden viac, priklonil by som sa k vyššiemu hodnoteniu. Každopádne film by nemal zmeškať žiaden náročnejší fanúšik nášho filmu, takže program v tv by som preventívne sledoval. 70%. (16.03.2014)

Jak vyprávět krutý příběh bez krutosti , jemně a se srdcem na dlani ? Zeptejte se Karla Kachyni. Poslední motýl je nostalgicky strhující, teda aspoň pro mě byl, dlouho jsem v poslední době zanedbával starší československou tvorbu ( komunistický agitky pro pobavení se nepočítají) a z tohohle filmu na mě dýchla doba dávno minulá. Dokonalost Kachyňova vyprávění mi trochu kazilo "herectví" hlavní dětské představitelky Stelly ( Linda Jablonská) srovnatelné s výkony "novácké dětské superhvězdy" Františka Hrubého a nevýrazné vedlejší postavy, v kterých nezářily české herecké osobnosti. Přes tato drobná a vcelku nepodstatná negativa pálím plný počet a to i kvůli pro mne nejsilnější scéně výměny Stelly při transportu za malého bezejmenného chlapce. (16.04.2013)

Scéna, která se mi nejvíce líbila a nejvéce ke mně "promluvila", byla tak, kde Courtenay hraje lidem, kteří musejí na transport, a na housle ho doprovází Kemr, to by scéna, kdy mi ukápla slzička a já pochopila, proč Poslední motýl... jinak zbytek filmu byl - sice se tohle označení moc nehotí - poklidný. V Terezíně jsem byla, takže jsem nějaká ta místa i poznávala (snad), vím, jak to tam chodilo, byli jsme o všem informováni. Tohle je pro jen takové dokreslení a to velmi povedené. (27.01.2009)

Nejsem si tak úplně jistá, proč jednoduše nevznikl film o inscenování dětské opery Brundibár, která se skutečně v Terezíně na jaře 1944 přehrála i pro Mezinárodní červený kříž. Ale pakliže přistoupím na hru s francouzským mimem Antoinem Moreauem a jeho verzí Jeníčka a Mařenky, dále se nenechám odrazit množinou českých herců v nic neříkajících šablonovitých rolích (od Molavcové přes Štekla po Zedníčka)... ale naopak vše nechám vyvrcholit při závěrečné montáži příběhů se šťastným koncem, které se nikdy neodehrály, mohu Posledního motýla akceptovat jako hodnotný příspěvek na téma terezínského ghetta. (13.05.2011)

Sice scénář tohoto snímku je značně vykonstruovaný, ale k výjimečným filmům se film zařadil díky poetické kameře Jiřího Krejčíka ml. (v určitých momentech inspirované a parafrázující díla terezínských výtvarníků z doby ghetta), práci s hudební složkou (hebrejské a jidiš písně, které samozřejmě za 2. světové války v Terezíně nikdy nezazněly, zpívané Mišpachou, zvláště Avinu malkejnu při vysypávání popela z uren do Ohře je efektní, mrazivá je hudba k pantomině, nostalgická pak píseň interpretovaná Hanou Hegerovou a Jazzfonickým orchestrem - zpívala někdy Hegerová s Jazzfoniky naživo?) a několika krásným typicky kachyňovským poetickým sekvencím (chlapec letící z terezínského kostela, blázni tancující za zvuku flétny a zvláště nadějeplný a nostalgický černobílý epilog). Silně hodnotím laskavý cynismus dirigenta představovaného Freddie Jonesem (dabovaného Soběslavem Sejkem). (07.11.2007)