Práče

Film o chlapci Františku Burešovi (Michla Koblic), který se schodou okolností stal členem prádelnického oddílu. Byl to nezbedný chlapec, který nerad poslouchal, chtěl pouze bojovat a přesto ho všichni okolo pořád rozmazlovali. Nakonec díky němu byla odhalena skupina Němců, která dodávala při dobývání Dukelského průsmyku dobré informace své armádě. Dalšími členy prádelníků byli: desátník Krupka (Vladimír Hlavatý), velitel oddílu, zvaný Slepejš, svobodník Šamonil (Gustav Valach), kuchař Pekárek (Vladimír Menšík), veselá kopa, a vojíni Heller (Oldřich Musil) a Gallo (Martin Ťapák). Zajímavou postavou byl nadporučík Zlonický (Stanislav Remunda), který byl povolán do první linie při dobývání, ale který si zároveň uvědomaoval určitou nesmyslnost, amatérismus a neskutečná jatka této akce. Nechutné bylo, když ho malý František odmítl, když ho slyšel mluvit o strachu, že tam jde. Chudák. Občas zábavné, občas plné akce. (06.08.2010)

Vzpomínky na dětství a povinné angažované filmy jsou vždy tíživou chmurou. Revize zralého věku buď tento dojem raného věku potvrzuje, nebo naopak od základů bourá. Jistým vodítkem při hledání odpovědi na tuto otázku jsou v případě PRÁČETE jména tvůrců filmu, ale i doba jeho vzniku. Bez výjimky se jedná o jména jasná a často i o špičkové osobnosti. V Kachyňově tvorbě představuje PRÁČE volnou řadu obdobných, na vidění dětských hrdinů založených děl: AŤ ŽIJE REPUBLIKA (1965), ROBINSONKA a PAVLÍNKA (obě 1974), POČÍTÁNÍ OVEČEK (1981) a famózní seriál VLAK DĚTSTVÍ A NADĚJE (1984). Neobvyklý pohled do života týlových složek 1. československého armádního sboru během nejtěžších dnů karpatsko-dukelské operace připomíná svou atmosférou slavný Bondarčukův film OSUD ČLOVĚKA natočený o rok dříve podle stejnojmenné novely Michaila Šolochova. Válka, aniž se stírá cokoliv z jejích hrůz, je tu stále tak trochu dětskou hrou obohacenou o hrozivé rysy bezprostřední zkušenosti s dospělým světem koncentračního tábora. Věrohodně působí i příhoda s krávou a holčičkou i česko-slovenské dětské přátelství, které z ní vzniká. Poetický obraz dětského světa vrcholí symbolicky překročením československé státní hranice 6. října 1944 (pomíjím o zhruba 6 týdnů mladší vstup sovětských vojsk na území Podkarpatské Ukrajiny), jímž se psychologicky láme průběh války z pohledu našeho druhoodbojového exilu. Exil vlastně končí a obnovená československá státnost pokračuje a sílí každou hodinou, každým dnem, týdnem i měsícem, které přibližují konec druhé světové války. Obraz, podepřený kvalitními výkony všech protagonistů s jasnou dominancí slovenského velikána Gustáva Valacha, i po letech a přes propast desetiletí přibližuje válečné hrůzy také dětem naší doby. V této souvislosti zůstává nezodpovězenou otázkou, nakolik jsou zralé generace naší současnosti s to pochopit hloubku a závažnost tohoto Kachyňova pozoruhodně zralého, civilně pojatého svědectví. (27.01.2008)

Předloha tohoto filmu mi kdysi pomohla přežít jednu z nejtěžších nocí mýho života. Skočil jsem tehdy omylem do rozžhavenýho popela a spálil si nohu až po kotník do černé pečínky. Bolelo to, smrdělo to, nechtělo se to hojit. První noc jsem měl nohu zapatlanou pantenolem a ponořenou ve studené vodě v kyblíku proti bolesti (neměli jsme tam tehdy žádný léky). Protože jsem nemohl spát (k bolesti se přidala i horečka), četl jsem si a protože to bylo na chatě, neměl jsem moc věcí k výběru. Práče se tedy stalo jasnou volbou a díky němu jsem celou noc přežil ve zdraví, neusnul jsem a noha se mi nakonec uzdravila. Film je trochu jiný, z knížky mě nikdy nenapadlo, jakej je Frantík holomek. V knížce mi přišel jen jako trochu větší kvítko. Změnil se, některé části jeho příběhu zmizely, některé přibyly nebo se změnily. Michal Koblic byl podobně intuitivní herec, jako Tomáš Holý a celý tenhle film drží jeho výkon pohromadě. Příběh, no, kdyby hráli jiní herci, jak už jsem řekl - nedopadlo by to tak dobře. I takhle to je k nerozeznání podobný většině ostatních dětských komunistických dramat, ale nad průměr to vytahuje Michal Koblic, Gustáv Valach a samozřehně Menšík, jehož je to v tehdejší době vlastně jen jedna z klonových rolí ( viz třeba Hledá se táta) pábitele a baviče. Tenhle film je civilně natočený, s nijak přehnanými hereckými výkony a bez zvláštních okras, akčních scén, bez kterých se dnešní filmy neobejdou (filtry, střih atp). Domácký, skutečně rodinný. Příběh Frantíka Bureše si vás získá, pokud ještě pořád máte v srdci trošku toho dětství, té radosti z jednoduchosti bez přetvářky, toho dobrodružného naivismu a optimismu a důvěry. Já ještě pořád mám, naštěstí. (03.08.2007)

Roztomilý poetický snímek z válečného prostředí (to je ale oxymoron), taková prefigurace Kolji. Zajímavá role koktavého vojáka v podání slovenského herce Gustáva Valacha známého z trilogie s Tomášem Holým (Pod Jezevčí skálou, apod.) Při závěrečné scéně se mi hnaly slzy do očí, přiznávám....takovéto snímky mi v dnešní kinematografii chybí. Kachyňa mi také schází... (21.11.2004)

Práče jsem viděl znovu po bezmála třech dekádách a sám jsem byl zvědavý, jak na mě bude ten snímek působit. Kachyňa patřil k absolutní režisérské špičce a je to znát i z jeho neambiciózního snímku určeného pro rodinné publikum a především dětského diváka. Pochopitelně nejde o nějaké mistrovské dílo, ale o běžné spotřební zboží, které je ale natočené s vkusem, se schopností vést dětské herce a s poetizující kamerou (pírko vznášející se ve vzduchu po přestřelce). Kachyňa si v tomto případě s režimem nezadal, resp. naplnil pochopitelně potřebu zdůraznění vlastenectví, ale dalo se mnohem víc naplnit potřebu angažovanosti a bratrské lásky k Sovětskému svazu. Kachyňa tady citlivě našel míru, takže v tomhle ohledu je Práče plně akceptovatelné i dnes. Přece jen už ale nepatřím k cílovému publiku a kinematografie se taky posunula o kousek dál, takže je to jen na průměrné 3*. Celkový dojem: 55 %. (11.05.2014)