Práče

Po všetkých tých depresívnych a tragických vojnových filmoch dobre padne Kachyňov pohľad detskými očami ako VOJNA HROU. Chlapec Franta, sirota z koncentráku, je celkom veselý, šikovný a vo vojenskej práčovni pomáha, ako vie. To mu veľmi skoro už ako vojakovi elévovi nemôže stačiť, no nevie, že zbrane deťom do rúk nepatria a tak mu často ide o holý život. Aj to je ale brané skôr rozprávkovým štýlom a tak som sa ani trochu neobával, že by sa mu niečo mohlo stať. Optimistický film o vojne s Menšíkovým humorom a dobrými detskými hercami mi síce nepriniesol maximálny zážitok, ale nadpriemer to určite bol. –––– To jsou takový baráky a do těch zavírají lidi, víš? Kolem je plot z drátú a nikdo nesmí ven. Všichni mají hlad a chtějí domů. (05.06.2015)

Mám slabost pro Kachyňovo "vidění", z filmu na mě přestoupila atmosféra válečných let a neměl jsem žádný problém identifikovat se s postavou malého Františka. Michael Koblic ho ztvárnil dokonale (docela chápu jeho babičku, která klučíka tlačila na všechny možné konkurzy), takovou výřidilku a artikulaci jsem zažil ještě u Tomáše Holého. Valná většina dětských herců nedokáže s postavou, kterou má zahrát, patřičně splynout. Divák pak cítí tu osmou klapku a urputnou snahu dítěte dostat ze sebe předepsanou repliku. Práče je pro mě milý poetický film, nic víc, nic míň. (24.07.2013)

Ťapák hraje na harmoniku a první čtyři takty jsou evidentně „Deutschland, Deutschland über alles“ – výsměch divákům. Záhorský sakruje. Další dědek taky. „Tvůj výcvik povede rotný Sodoma.“ Za klukův moncl může debil Sodoma, kterej nezkontroloval, jak drží zbraň. 33: „spojit s třiatřicítkou“. Tři šestky: „ve třech dnech šestej přesun“. Číslo na ruce 20142. 59:54 - malý kluk nepodá veliteli ruku, jo? Chlapec dostane medaili za chrabrost. To měli medailí plnej sklad a potřebovali se jich zbavit? Všude to celou dobu bouchá, jen prádelna je netknutá. (29.05.2022)

Československý válečný film odehrávající se na jaře roku 1945, kdy je během osvobozování koncentračních táborů v Polsku nalezen malý chlapec. Opuštěného hocha Františka Bureše (M. Koblic) se ujme skupina československých vojáků zabývající se praním prádla pro armádu a tam chlapec pomáhá s potřebnými pracemi a dostává i lekce z vojenského výcviku. Práče, jak je hoch nazýván podle kluků ozbrojených praky během husitského povstání, velmi touží po skutečné bojové akci a ochotně doručuje alespoň depeše. Jeho nápadná touha aktivně se zapojit do probíhajících bojů, je odměňována úsměvy přátelských vojáků, jimiž je obklopen. V rolích vojáků, kteří se k práčeti chovali otcovsky a s velkým pochopením jeho nelehké situace, se objevil vždy dobře naladěný V. Menšík, vedoucí skupiny V. Hlavatý, G. Valach, M. Ťapák či B. Záhorský. Z důstojníků se představil nadporučík S. Remunda a major M. Holub. Přestože snímek pojednává o neveselé době, kdy sice už bylo jasné, že konec války se blíží, ale Němci stále urputně bojovali, z filmu pana K. Kachyni sálá optimismus, naděje a lidskost, neboť válečné útrapy jsou odsunuty do pozadí a celková situace je viděna dětskýma očima. Pan Kachyňa proslul svou úspěšnou spoluprací s dětskými herci a tento film tuto jeho schopnost jen potvrzuje. Snímek vyzařuje pohodovou a odlehčenou atmosféru, ale obsahuje i dramatickou složku, v níž oddíl z prádelny zneškodní skupinu německých špionů, k jejímuž odhalení přispěl též i malý František. Film mi v některých ohledech připomíná jiné dílo z Kachyňovy kuchyně, a sice o něco mladší Ať žije republika. V závěru filmu nedokázali vojáci skrýt stopy dojetí, neboť právě spolu s Rudou armádou překročili československé hranice a mohli tak konečně začít osvobozovat svou vlast. Práče je jedno z prvních Kachyňových filmů, které následovalo hned po legendárním Králi Šumavy a domnívám se, že už v těchto svých počátečních dílech si nastavil pomyslnou uměleckou a filmařskou úroveň hodně vysoko a celý život se jí držel. (19.11.2023)

Nikdy jsem si sama pro sebe nezařadila ani do absolutních blábolů ani do super filmů a v podstatě jde o jeden ze snímků, jehož hodnocení kolísá nejen podle mé nálady, ale i podle typu politických komentářů v tisku. Marešova knížka patřila k povinné četbě a byla kupodivu jedna z těch snesitelnějších, rozhodně mne bavila víc než Malý Bobeš. Končím u v podstatě nicneříkající 3. Skoro bych to zase ráda viděla. Mezitím jsem slyšela menšíkovo vyprávění o natáčení a bylo to – prostě menšíkovské. (04.06.2008)