Smrt krásných srnců

Karel Kachyňa zkrátka uměl. A Ota Pavel taky. Rybářské prostředí mě nikterak nevzrušuje, a přesto v jeho povídkách a románech je tolik nadšení, že to zapůsobí snad na každého. A když to ještě zfilmuje režisér Ucha a obsadí hereckým výkvětem osmdesátých let, musí to dopadnout dobře. Ale že až takhle dobře, to je pro mě překvapení. Totiž, jak už tu bylo mnohokrát napsáno, natočit film podle knížky Oty Pavla, to je kolikrát těžší než zastřelit srnce s upřímnýma, téměř lidskýma očima... (12.05.2007)

Co ve mně měl film zanechat? Nezáleží na tom, jestli jste věrný, poctivý člověk nebo vychcaný kurevník, protože náckové vás budou šikanovat tak jako tak? Přesně to jsem si z filmu odnesl. Nepřišel žádný trest za Leošovo amorální chování. A závěr, kdy asi dvacetkrát zopakoval, že musí klukům dovézt maso, aby byli do koncentráku silní, mně přišel až směšný... 50% (17.06.2012)

Autobiografické povídky Oty Pavla krásně a souvisle pospojovány v jedno souvislé dějové pásmo, které vrcholí tragickým osudem jedné česko-židovské rodiny za okupace. Bezprecedentní vyjádření radosti, štěstí a úsměvů, ale i strachu a nervozity, velmi vážné životní osudy-události, prolínající se nenapodobitelně osobitým způsobem, a to právě ve formě zpracování. Které bylo asi i nejsilnější složkou celého tohoto filmu, i když samozřejmě zde bych po této stránce, velmi nerad odsuzoval film i jako vynikající příběh. Žili v Čechach, byli stejní jako my, ale po příchodu Němců se něco změnilo-těžká loučení, změny profesí, profesní růst-hodně peněz vs. chudoba, dobré jídlo vs. nic, veselí vs. žal. V tomto filmu můžete najít opravdu mnoho protikladu. Ale také se můžete jen zamyslet nad tím čeho všeho jsou, nebo byli lidé schopni... Film který i přes časné reprísování nikdy nezklame, brilantní příběh se zajímavými postavami a hereckými výkony dokáže zaujmout od začátku až do samého konce, ať už díky opravdu životní roli Karla Heřmánka a nebo jen nezapomenutelnou v podání starého rybáře Proška (Rudolf Hrušinský)-jediného kamaráda Poppera. (12.05.2007)

Pozoruhodný byl způsob, kterým Ota Pavel dospěl ze sportovního novináře slibných reportážních próz (DUKLA MEZI MRAKODRAPY) nejprve k beletrizaci životních osudů vrcholových sportovců (SYN CELEROVÉHO KRÁLE) a posléze i vlastního života. To však bohužel v době, kdy se začal uzavírat tragický příběh jeho života mezi lékařskou ordinací a občanskou existencí. Poetické vidění světa, vlastní tomuto mistru pera, beze zbytku - nikoliv poprvé ani naposled ve své skvělé filmografii - ztvárnil Karel Kachyňa. Totéž platí i v tomto případě také o Kachyňovi scénáristovi. Poetický obraz prvorepublikové reality popisovaný na životních osudech rodiny, jejíž postavy nemají daleko k hrabalovským hrdinům, dotváří skvěllé postižení genia loci Poberounčí dnes nazývaného Krajem Oty Pavla. Silné a původní je i vidění protektorátní reality, v němž se kombinuje dětský pohled "zdola" s tím věcným, oproštěným. Kombinace hrůz a zoufalého vzepětí sil u těch, které nepostihla péče nacistického "nového řádu", je dalším rozměrem skvělého díla. Mimořádné jsou i kreace Heřmánkova, Hrušínského a jak se zdá, i přehlížené Marty Vančurové. Myslící divák je tímto obrazem moudré, soudné pošetilosti nadšen a Pavel dnes na pomyslných nebesích desáté Múzy podává ruku svému autorskému druhu. A to přesto, že od premiéry uplynulo "pouze" dvacet let a fous. (01.01.2008)

Ze dvou třetin lehce poetická a místy značně rozšafná komedie s hlavní postavou nezdolného optimisty, z jedné třetiny o poznání vážnější a smutnější drama. Karel Heřmánek jednoznačně podává životní výkon. Z těch prvních dvou třetin čiší kouzelná atmosféra, z té třetí třetiny mrazí. Kachyňovi se skutečně velmi umně podařilo spojit více povídek v jeden kvalitní celek. Právem jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších českých filmů osmdesátých let. (29.05.2014)