Zlatí úhoři

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Ota Pavel patří již dlouhá léta k mým nejoblíbenějším autorům. A jeho nezapomenutelným poetickým i realistickým způsobem popsané příhody jeho mládí (podobně jako u "Smrti krásných srnců") dovede nesmírně poutavou formou převést do filmové podoby právě jen Karel Kachyňa. A spolu s perfektním výběrem ústředních hereckých postav a hlavně nezapomenutelných hereckých výkonů (Hrušínského, Menšíka, Mikoláše ("Prdelky") i dalších) vzniklo dílo, které oprávněně patří ke klenotům tehdy československé kinematografie stejně jako dílo Oty Pavla patří ke klenotům československé literatury. Přesto, že Heřmánkův tatínek a Vančurové maminka ve "Smrti krásných srnců" jsou rovněž nezapomenutelní, u mne těsně na body celkově vede toto komornější televizní zpracování Pavlovy předlohy. Sportovní terminologií (Ota Pavel měl sport také nesmírně rád) možná v technické hodnotě (příběh) vedou "Srnci" ale v uměleckém dojmu a celkově pro mne "Zlatí úhoři". (24.05.2017)

Skvělý, krásný, dokonalý a lidský. Zlatí úhoři jsou opravdu parádním filmem, u kterého jde poznat, že je na motivy knížky od Oty Pavla (skvěle vylíčena překrásná příroda) a že ho natočil někdo, kdo opravdu má (lépe řečeno měl) opravdový cit pro točení filmů. K tomu parádní herecká sestava českých hereckých legend (pánové Menšík, Hrušínský, Brzobohatý či dámy Balzerová či pro mě neznámá, ale skvělá Špánková-Hozová) a příběh, který umí jak pobavit, tak dojmout. Je škoda, že tematický hodně podobný film Smrt krásných srnců je v televizi minimálně pětkrát do roka, zatímco tento film, byť je stejně kvalitní, najdete hrát jen zřídka. Jednoznačných 100 %. (19.06.2012)

Co napsat o tomto skvostu, když už jsem napsal komentář ke Smrt krásných srnců? Platí to v nemenší míře i u Zlatých úhořů. Tyhle dva filmy si hýčkám, mazlím se s nimi a žárlím na každého, kdo jim dává vysoká hodnocení :))) Nedělám mezi nimi zásadní rozdíly, první je více o „povedeném tatínkovi“ a druhý o rybách a řece. Přesto se do role Lea Poppera hodí typově více bonvivánský Karel Heřmánek, i když ho zahráli oba - i Vladimír Menšík více než famózně. Oba filmy jsou nahořkle veselé, nasládle smutné, nesmírně dojemné a …moje (11.05.2008)

Nakonec jsem hodnocení snížil, protože přece jen z diváckého hlediska se nejedná o film, jehož opakované zhlédnutí přinese ovace. Film jsem totiž viděl dvakrát v určitém časovém odstupu, a podruhé už to byla většinou nuda, ale ani napoprvé to nebylo zase nic extra, tedy hlavně po příběhové stránce. Ono taky převést do filmové podoby specifický literární styl Oty Pavla, není nic jednoduchého. Odráží se to především přístupem, který Kachyna zvolil sice za citlivý, ale když natahuje jednu scénu za druhou, protože to, co obsáhne knížka na několik stránek, film pojme jen třeba jedním obrazem, se nedá označit za nic dramatického a tlačit na emoce diváka za každou cenu je sice záslužné, ale ten si přece jen vezme to, co se mu nejvíc hodí a zbytek nechá být. Ocení skvělé herecké výkony, poetickou kameru i tklivou hudbu. Nad příběhem malého kluka podlehájícímu kouzlu řeky na pozadí války se asi až tak rozplývat nebude, ale některé scény, většinou ty obyčejně lidské, jdou pod kůži. Vidět to dvakrát bohatě stačilo. 60% (13.05.2012)