Zlatí úhoři

Ota Pavel patří již dlouhá léta k mým nejoblíbenějším autorům. A jeho nezapomenutelným poetickým i realistickým způsobem popsané příhody jeho mládí (podobně jako u "Smrti krásných srnců") dovede nesmírně poutavou formou převést do filmové podoby právě jen Karel Kachyňa. A spolu s perfektním výběrem ústředních hereckých postav a hlavně nezapomenutelných hereckých výkonů (Hrušínského, Menšíka, Mikoláše ("Prdelky") i dalších) vzniklo dílo, které oprávněně patří ke klenotům tehdy československé kinematografie stejně jako dílo Oty Pavla patří ke klenotům československé literatury. Přesto, že Heřmánkův tatínek a Vančurové maminka ve "Smrti krásných srnců" jsou rovněž nezapomenutelní, u mne těsně na body celkově vede toto komornější televizní zpracování Pavlovy předlohy. Sportovní terminologií (Ota Pavel měl sport také nesmírně rád) možná v technické hodnotě (příběh) vedou "Srnci" ale v uměleckém dojmu a celkově pro mne "Zlatí úhoři". (24.05.2017)

"Za chyby se platí..." Kachyňa je proste klasik. Týmto filmom urobil z obyčajnej rybačky hotový koncert, vďaka ktorému dostanete úžasnú chuť vyraziť niekam k vode a zachytať si. Páčila sa mi hlavne prvá polovica, v ktorej Menšík dáva synovi školenie a fantasticky som sa pobavil na spoločnej nevydarenej rybačke, kde Menšík svojho filmového syna povzbudzoval : "Choď, choď, ješte dva-tři krúčky...Vždyť si múj syn , si po mňe..." Celkom šikovne a nenásilne sa Kachyňovi podarilo film skĺbiť s vojnovou tématikou a Lidicami. Komparz, ktorý navliekli do nemeckých uniforiem nebol veľmi presvedčivý, pripadalo mi to akoby obliekli dobrovoľníkov zo zemiakovej brigády, inak malý - skvelý film. 80%. (19.05.2013)

U málokterého českého spisovatele je umělecká tvorba tak jednoznačně a přímočaře propojena s osobními osudy tvůrce, jako je tomu u Oty Pavla. Dlouhá desetiletí zrály v hlavě uznávaného sportovního reportéra náměty na povídky, které měly tak hluboce zapůsobit na čtenářskou veřejnost. Dlouhé roky syn obchodního cestujícího na své dětství a mládí strávené u rybníků v Buštěhradu, na březích řeky Berounky a v křivoklátských lesích jen vzpomínal. Počátkem sedmdesátých let pak plody svého nezměrného úsilí vydal, byť to zprvu byly jen útlé povídky, ale i do nich Pavel vložil všechny životní vzestupy a pády, všechny radosti i strasti, všechny city, které člověka provázejí jeho cestou životem. Dominující postavou jeho literárního díla je postava Pavlova otce, téměř renesančního člověka plného ztřeštěných nápadů, osobního šarmu a neutuchající aktivity, po jehož boku stojí něžná, citlivá a s osudem smířená matka. Zlatí úhoři jsou pak symbolem něčeho zdánlivě nedosažitelného, vzácného, něčeho, za čím je třeba jít celý život. Zároveň jsou dárkem spisovatelovu otci. I když řezník úhoře, chycené s obrovskou námahou i štěstím, nakonec přesolí, tatínek dárek ocení a poté zve pravidelně syna na úhoře. Jedenáctkrát. Tolikrát, kolik jich k narozeninám předtím dostal. Nechce zemřít s vědomím, že by někomu něco dlužil. Režisér Karel Kachyňa dokázal všechny tyto rysy citlivě a téměř lyricky vystihnout (stejně osobitý je také pozdější celovečerní film Smrt krásných srnců, 1986). Nad čím se divákovi tají dech, je herecký výkon Vladimíra Menšíka v roli tatínka malého Prdelky, který se s obdivuhodnou silou dokázal povznést nad své předchozí šaškování a vytvořil hluboce dojímavý portrét člověka, kterému doba bere to nejcennější. Velice vyrovnaným partnerem je překvapivě malý Martin Mikuláš, standardně mistrovské je vykreslení mlčenlivého převozníka Proška Rudolfem Hrušínským. Apoteóza souznění člověka s přírodou, snivé vpomínky na dětství, hold obyčejným, ale i statečným a ryzím lidem - tak by bylo možné shrnout poslání Pavlových próz. Křišťálově čisté a svobodou, nevázanou hravostí, chápavou laskavostí i charakterovou pevností naplněné povídky Oty Pavla působily v literárním suchopáru první poloviny sedmdesátých let jako kapky rosy svlažující unavené a na duchu skleslé poutníky v poušti. A ještě něco tu je: touha vrátit se alespoň na chvíli do oněch časů, kdy příroda lidi oslovovala a člověk se dokázal usmát na člověka. Zřejmě zde spisovatel zaťukal na něco pradávného, co je zapsáno hluboko v duši každého z nás a co dokáže vyvolat jen skutečný umělec. A pak snad není zapotřebí sáhodlouze analyzovat a snažit se úporně - a patrně zbytečně - takový pocit vystihnout. Stačí jen, že o něm víme. A také o knize či filmu, který ho dokáže vyvolat. (14.06.2010)

Je to krásný a příjemný film, ale nemá na Smrt krásných srnců. Přesto Ota Pavel by si nemohl stěžovat na ani jeden z těchto filmů, které brali inspiraci z jeho díla. Moc rád jsem znovu viděl Rudolfa Hrušínského staršího jako Proška a pro mě osobně byl i přes skvělý výkon Vladimíra Menšíka lepším otcem Karel Heřmánek. Je dobře, že národního pokladu a tím rozhodně tvorba Oty Pavla je se ujal právě tak skvělý režisér, jakým je beze sporu právě Karel Kachyňa a vtiskl jim svůj pohled plný poetiky a obrazů, které dokáží pohladit a jsou tak upřímné. Snad brzy budou tento film oěpt dávat v televizi, abych ho mohl podruhé ochutnat, protože Smrt krásných srnců jsem viděl nesčetně krát. (04.10.2008)

Na jednej strane krasny film, ktory ma kopu prijemnych chvil /chytanie ryb, krasnu prirodu, rybniky, rieky/ a kopu kvalitnych hercov ako Mensik /Spalovac Mrtvol/ a Rudolf Hrusinsky /Dobry Vojak Svejk, Spalovac Mrtvol/, a le popravde ludia ako Brzochudobny idu mimo mna. Doslova som tohto herca neznasal uz z normalizacie, a nemam ho rad doteraz. Prijemne chvilky sa striedaju s krutou drsnou vojenskou tematikou. Zaver bol dost optimisticky, takze vysokych 94 % (06.05.2014)