Hudba z Marsu

V té době bych nechtěl žít ani za zlatou prdel, socialismus kam se podíváš a v biografech takovéhle sračky. Jinak jsem v hodnocení filmů ze socialistického Československa tolerantní, mám pro tu dobu pochopení a v záplavě soudruhování dokážu rozpoznat dobré příběhy a filmařský kumšt, ale povězme si to na rovinu - Klos a Kádár to museli mít v hlavě dobře vymletý, když natočili tohle. Nejodporněji na mě působil Krejča, který se, jak už tu někdo zmínil, nápadně podobal Stalinovi a na toho jeho slizounského übersoudruha se prostě nedalo koukat. Mírným záporákem je zde níže postavený soudruh Marvan, který svojí zbrklostí a komickou vychloubačností brzdí rozvoj socialismu. Dále je tu soudruh foukací harmonikář Antonín 'Strejček' Jedlička, svazačka Vránová zamilovaná do svazáka Pepíčka Beka, soudruh bývalý první milovník Oldřich Nový, soudruh pobavený divák Werich, pak také zlý soudruh Lumír Lipský (byrokrat, fuj!), prostě Hudba z Marsu je pro mne něco jako freak show. Ovšem pokud se někomu Huba z Marsu líbila, pak bych mu ještě doporučil zhlédnout film Zítra se bude tančit všude, to je podobný sranec a také je to se zpěvánkami. (24.01.2012)

Film zajímavý a odvážný pouze tím, že se v něm (jak říká pan Škvorecký) poprvé naplátně objevilo cosi vzdáleně blízké jazzu. Byly i doby, kdy to skutečně bylo odvážné. A agitka to prosím pěkně není. Agitka to je ten film, jak tam vystupují buď zednící nebo zednice, horníci nebo traktoristky a podávají zlepšujcí návrhy za zvýšení plánu. (Obvykle to byly ještě černobílé filmy - i proto později Juráčkova parodie Černobílá Sylva.) Hudba z Marsu patří do série dnes uznávám dosti trapných soc-realistických komedií, nejlépe vždy z Marvanem v hlavní roli. Ale agitky byly ještě mnohem trapnější a to natolik, že je narozdíl od tohoto filmu v televizi v podstatě neuvádí. (12.06.2004)

Zvláštní film. Na jednu stranu se příliš nemaže s různými funkcionáři a dělá si velmi povedenou legraci z tehdejšího stranického smýšlení, ale na druhou stranu občas není tak docela jasné, jak to vlastně autoři mysleli. V jednu chvíli se Jaroslav Marvan strefuje do tzv. úderníků, když vychvaluje dokonce i závodní hřbitov, hned nato se ale zpívají nadšené svazácké songy... Ambivalentní a těžko hodnotitelné. Natočené je to bezesporu s lehkostí a švihem (to nebylo duu Kadár - Klos nikdy cizí), herci jsou skvělí, co si budeme povídat, ale ten patos, ten patos... Směrem k spíše negativnímu hodnocení přispívají dva faktory - pár let po nejkrvavějších čistkách podle stalinského vzoru se potuluje po filmových plátnech komedie, která nutí lidi k bezstarostnosti a ještě říká, jací jsou to ti funkcionáři vlastně legrační kašpárci, jak se vlastně ani nedají brát moc vážně. A druhý faktor je Oldřich Nový. Takovéto znásilnění si jako představitel hereckého typu nezasloužil. (11.06.2011)

Je to trapnější, než se na první pohled zdá. Socialistická estráda z 50. let, kdy i topič může být profesorem (pak se to trošku zvrtlo v normalizaci, kde zase i profesor mohl být topičem). Fakt, že v ní hraje dobový herecký výkvět, není důvod, proč ji brát na milost, například role Oldřicha Nového, který vlastně hraje sám sebe, je spíš nešťastná. Trošku reflexe tehdejší doby si sice tvůrci dovolili ("Na člověka najíždíme příští čtvrtletí" apod.), ale moc jí tam není. Druhá polovina je pak už úplně debilní, tam dojde i na slepici strýčka Jedličky a závěrečnou agitku (25.07.2011)

Argumenty, uváděné jednoznačnou většinou komentátorů tohoto filmu, nemá smysl vyvracet. Jsou totiž věcné a jednoznačně průkazné. Jedna skutečnost tu však přesto zarazí. Jsou jí jména tvůrců i herců, kteří ve filmu vystupují. Herecký koncert Oldřicha Nového i Jaroslava Marvana, k nimž se v mnoha ohledech připojuje tehdy zenit svého půvabu prožívající krásná Alena Vránová právě tak jako skvělá režisérská dvojice Kadár-Klos, začínající tímto dílem svou sice krátkou, ale mimořádně úspěšnou tvůrčí éru, i neméně proslulý hlavní scénárista STARCŮ NA CHMELU či DÁMY NA KOLEJÍCH Vratislav Blažek naznačují, že jednoznačnost pádných charakteristik má i svůj rub. Pohádka o socialistickém člověku nové doby, jak ji v mnohem schematičtějším podání nabízí o něco starší film ZÍTRA SE BUDE TANČIT VŠUDE je zasazena do přehodné doby mezi Stalinovou smrtí a Chruščovovým projevem na XX. sjezdu KSSS, kterou symbolizuje i Kopeckého projev o potřebě renesance lidové zábavy. Byť i krotká forma satiry v roli kulturního všežvanila, ztělesněného Lubomírem Lipským stejně tak jako Stalina připomínající namaskování nedávno zesnulého Otomara Krejči ve své době mohly - a patrně také působily - jako průlomový čin otevírající nové obzory. Prvky budovatelského optimismu, notně zředěné a nemálo zkarikované, najdeme i v dalších již zmíněných Blažkových muzikálech, kde jednoznačně předjímají nejen dobu PRAŽSKÉHO JARA, ale i vnitřní krize komunistického režimu. A tak pochopíme-li HUDBU jako byť nesmělý počátek návratu z budovatelského třeštění k věcnosti a střzlivosti všedního dne té doby, který musel být na tehdejší stále ždanovovské cenzuře nesporně vyvzdorován, muzikálové kvality tohoto hudebního filmu, jež se příliš neliší od STA DUKÁTŮ PRO JUANA či CÍSAŘOVA PEKAŘE A PEKAŘOVA CÍSAŘE, i podobně - byť v liberálním duchu - idylizujících amerických muzikálů té doby, objevíme nejen krásu našeho hlavního města, ale i melodií zpívaných tehdy stále v plné tvůrčí síle působícího nezapomenutelného Oldřicha Nového a v roli dirigenta docela věrohodného Josefa Beka. Krása melodií i většiny textů - ne děje samého, jak jsem již upozornil - se pak v této souvislosti stává skutečně nadčasovou. (05.11.2007)