Zlaté časy rádia

Po "Annie Hallovsky" laděné "Haně a jejích sestrách" a Bergmanovsko - Čechovském dramatu "Září" se vydal Woody Allen stejnou cestou jako o 14 let dříve Fellini, o 8 let Kachyňa a o 3 roky dříve Paskaljevič, tzn. cestou vzpomínek na své děství. Spousty krásných figurek, opatřených roztomilým podivínstvím a lehkým humorem. Woody Allen byl v osmdesátých letech zamilovaný až po uši do Mii Farrow. Ta má zde krásnou roli ukňourané, ale krásné Sally. Rádio je zde zobrazeno coby ohromný fenomén a věc, bez které se hrdinové filmu ve válečných letech nedokázali obejít. A nebyl by to Woody, kdyby do svého laskavého a humorného filmu nedal nějaký ten vážnější prvek, jak od dob "Lásky a smrti" udělal pokaždé. Scéna, kdy otec malého Woodyho řeže páskem a když se z rádia ozve, že celé státy úpěnlivě sledují marný boj za záchranu holčičky, která spadla do studny, začně ho se slzami v očích hladit po vlasech a v následujích chvilkách ho pevně drží v náručí, je skutečně hodně silná. Woody se tentokrát opět ve filmu neobjevil (mimochodem hrál pouze v šesti z jedenácti svých filmů z osmdesátých let), ale postaral se o post vypravěče příběhu. "Zlaté časy rádia" patří mezi nejlepší Woodyho filmy. (20.03.2008)

Nostalgií překypující Allenovo vzpomínání na dětství. Zapomenutí hrdinové rádia, nenaplněné sny rodičů, dětské slintání nad učitelkou... má to všechno, co má Feliniho Amarcord, nebo Svěrákova Obecná škola. Skoro bych řekl, že tyhle filmy tvoří takovou mistrovskou trilogii na téma hořko-sladké vzpomínání nad zašlými časy... (21.10.2013)

Divoká analogie, leč nemohu si pomoci: vyprávěči Proustova Hledání ztraceného času posloužila k rozpomínání madlenka, v tomto Allenově filmu plní obdobnou úlohu rádio. Jak vidno, bránou ve vstup do labyrintu (tj. v prostor, kde pohyb z povahy věci není přímočarý a kde cesta mnohdy bývá silnějším zážitkem než cíl, resp. bloudění vytyčuje "naturel prostoru"; model labyrintu u obou děl určuje podobu vyprávění, proto je popis labyrintu nutným) vzpomínek mnohdy bývají ty nejnepatrnější, nejneočekávanější věci všedního žití. A co víc, tyto věci (madlenka, radio, atd.) nejsou pouhou připomínkou (stínem) času dávno minulého, ony tento čas dokážou znovuzpřítomnit, oživit. Ne tedy stesk po nevratné minulosti, nýbrž radost z průzračnosti tónů (ev. chuti), zapřičiněné převoditelnosti, organické jednotě, resp. neoddělitelnosti věčných zvuků/chutí (kupř. Beethovenova Devátá bude stále toutéž Devátou i za 100 let; madlenka 19. století musí mít zákonitě něco společného s madlenkou 21. století, jinak by už nemohla být madlenkou) od tváří dlouho již pohřbených blízkých a události, které dávno tomu pokryl prach. Poslech rádio jako ostrůvek věčnosti v moři nesmlouvavého zanikání. 75 % (04.06.2022)

Film nabizi presne to, co slibuje nazev. Takze tu je prijemna dobova atmosfera, vsichni maj nejakou tu oblibenou radiovou show nebo hvezdu a prakticky nepretrzite zni nejaky stary pisnicky a nutno rict, ze docela chytlavy. Do toho se odviji pribehy nekolika postav, ale neni tu v podstate zadnej poradnej dej, proste sledujem, jak v ty dobe zily. A Woody si tentokrat strihnul jen hlas vypravece. No a tohle vsechno je naprosto mile a pohodove natoceno, takze nemam co vytknout. (08.02.2009)

Krásné retro, které obecně miluju asi stejně jako autor. Už během filmu a hlavně dlouho po něm jsem si zavzpomínala na lítání po venku a na rošťárny, co jsme vyváděli. A taky na to svoje rádio: jak jsem babičce zabavila tranzistorák, protože jedině na něm šel chytit "Laxík" a tak jsem u něho trávila večery, když to šlo, chytala angličtinu a zažila třeba začátky Michaela Jacksona (kterého ale nijak nemusím) a znám názvy všech těch srágor, co se v 80.letech hrály. Babička mi ho pak zase na chvíli sebrala, protože jedině na něm šel chytit Hlas Ameriky:-) Vždycky jsme se nějak domluvily. A myslím, že právě o to vzpomínání diváků šlo Allenovi nejvíc, aby se naladili na stejnou vlnu, vzpomněli si na všechny kamarády, známé a blízké, které třeba už čas zavál někam daleko nebo na věčnost. Líbilo se mi zachycení toho rodinného i sousedského hemžení, zmatku, ve kterém se všichni mají rádi a neztrácejí lásku a naději. A že právě tohle umí Woody zachytit snad ze všeho nejlíp! A nepotřebuje k tomu záporáky nebo katastrofy. Hrozně jsem se nachechtala u fackovací scény u rabína, ale to snad každý. Samozřejmě senzační hudba, ale to je Allena standard! (14.03.2012)