Zlaté časy rádia

milá nostalgická vzpomínka na woodyho dětství, hlavně závěr na střeše a odeznívající hlas je působivej, ale zatímco většině lidí se woodyho filmy líbí, vím pouze o dvou lidech, kteří jsou k jeho filmům dost kritický, jedním je woody sám, který nikdy nepovažoval své filmy za "great", a druhým je godcomplex, který má evidentně woodyallen komplex. Zdá se, že někerý lidi maj své filmové sympatie a antipatie zakódovaný v sobě, jsou totiž naprosto iracionální. Proč se jednomu líbí, to co druhýmu příde stupid? Goddam it´s unexplicable. Update: 23.12.2013 - My opinion on that havent changed a bit, víc než pět dát nelze, takže není co měnit... (16.07.2008)

Allen se tentokrát vyznamenal především námětem. Vzal své vzpomínky na dětství a různé skečovité scénky a všechno poslepoval do nostalgické koláže, jejímž pojivem je vysílání rádia coby média, jež nejen doprovází, ale i určuje osudy postav. Díky téhle koncepci pak film může sledovat několik dějových rovin a přepínat z veselé do posmutnělé atmosféry, aniž by to působilo rušivě, neboť zde vlastně není hlavní rolí nějaká postava, ale právě rádio. Vymyslet na takovýchto základech film, který by držel pohromadě a fungoval by, je obdivuhodné. (21.11.2011)

Allen sa zasekol, dialogy nic moc, o nic tam nejde, len o dementalne picoidy ako - rozhlas kedysi bol kralom, film ma nostalgicke prvky, akasi zidovska rodina zije v akejsi prdeli /jo, judaizmus je najmensia religia, taxa aj spravam, zidom nepomaham a rozhodne nejsem tzv, biely zid, ani hovno/. No a zmysel pre komedialnu konstrukciu pribehu - tak to ma nezaujima, v strede vladnu az vatovo plane plky. Kazdy reziser natocil kvalitne filmy, ale aj hnoj no a Wudy Allen teda prispel k existencii filmarskeho hnoja : 40 % (29.08.2017)

Klasická allenovka: židovská rodina a její zážitky, tentokrát související s poslechem rádia v roce 1944 kde romantické cajdáky a dobrodružné rozhlasové hry střídají hlášení z bojišť 2.světové války. Celé to plyne ve velmi poklidném tempu, vtípky také na pilu nijak netlačí (snad jen mafiánská babička a výchovný rozhovor s rabínem mají punc bránicového nitroglycerinu). Celkově poklidná dopolední podívaná. (05.08.2008)

Kouzelné. Jak naznačil Douglas, postavičky v tomto vzpomínkovém filmu bizardností připomínají Felliniho Amarcord: tlustý strýc, který stále loví ryby (až ze všech členů rodiny udělá amatérské ichtyology), věčně randící tetička s hroznou smůlou na muže, sestřenice, která celé dny odposlouchává telefonem sousedy nebo třeba otec (úzkostlivě tající své zaměstnání) s matkou, kteří se vášnivě hádají i o to, zda je větší pacifický nebo atlantský oceán. A do toho řada historek o lidech spjatých s rádiem - třeba ta, jak se prodavačka tabáku (ztvárněná rozkošnou Miou Farrow) marně pokoušela uchytit reklamou na projímadlo, až se díky kurzu správné výslovnosti stala celebritou první kategorie. Tenhle film je podstatně sentimentálnější než ostatní Allenova dílka, což by někomu mohlo vadit. Ale šlo to snad natočit jinak? 40. léta, ve kterých malý Woody vyrůstal, byla prostě zlatými časy rádia. (05.03.2005)